V dopravní četě železničního vojska nastal neklid. Ze štábu byl jako zástupce hlavního inženýra rekonstrukce tratě u Senohrab převelen kapitán s nelichotivou přezdívkou Potkan. Nemaje přímé podřízené záklaďáky, rozhodl se vydobýt si autoritu pro svoji podměrečnou postavu komandováním dopraváků.

Jeho občas zmatené rozkazy o přesunech lokomotiv na jednotlivá pracovní místa pak museli otrávení vojáci v noci napravovat, aby se druhý den ráno vůbec dalo dělat.

Mašinka, kterou navelel odpoledne do Bystřice, v noci spěchala šedesát kilometrů na plánovanou údržbu do pražského lokomotivního depa a stroj, jenž posunoval na vlečce v Libni, nad ránem honem pádil do Senohrab na výluku.

I jinak flegmatičtí bachmači před Potkanem radši mizeli z dohledu, protože nechat se buzerovat po celodenní dřině kvůli rozepnutému knoflíku u montérek, nevonělo nikomu.

Jednoho dne přijela do Senohrab podbíječka, jejíž civilní obsluha si s sebou vozila komfortně vybavený obytný vagón. Strojníci, kterým kapitán zadával práci a podepisoval odpracované hodiny, pozvali Potkana k sobě na mejdan.

Martin, netušíc nic o přítomnosti obávaného lampasáka ve stanici, se ten večer, když už všichni vojáci odjeli do lágru, trochu zapomněl v důvěrném rozhovoru s místní železničářkou. Náhle se rozlétly dveře a krysí očka pátravě šmejdily setmělou kanceláří.

„Co tady děláte vojáku? Máte být v Hostivaři. Vy jste svévolně opustil ubyt…, pracov… prostor. Teda jednotku,“ zablekotala kymácející se karikatura důstojníka. „To bude basa. Alespoň pět dní,“ blesklo hlavou Martinovi, jenž se, načapán napůl oblečený, ani nepokoušel vyprávět nějakou báchorku o nezměrném pracovním nasazení při rekonstrukci železniční tratě.

„Já vás vyřeším!“ pohrozil Potkan a zmizel ve tmě. Martin si ani nestihl v hlavě srovnat, jak z průšvihu elegantně vyklouznout, když se kapitán vrátil. S lahví fernetu v ruce.

„Tak a spát se půjde, až to spolu vypijeme! Ve vagónu jsou už všichni grogy,“ zašklebil se lampasák, pošilhávající po vyplašené železničářce. Za necelou půlhodinu, během které hořekoval nad těžkým údělem důstojníka odveleného z pohodlné zašívárny v Olomouci, začal kapitán dopravákovi tykat.

„Ty mi taky klidně tykej. Ale jen když nás nikdo neuslyší,“ žvatlal už notně zdevastovaný Potkan. „A klidně pokračujte,“ utrousil směrem k nádražačce, než ho Martin dovlekl k obytnému vagónu.

Druhý den ráno nebyl Potkan vidět. Bachmači už ve stanici vytrhali notný kus kolejí, když se k Martinovi, který měl po nočním fernetovém trestu místo hlavy včelí úl, přitočil strojník od podbíječky.

„Hele. Máš za ním naklusat do hausláku,“ utrousil. Potkan se zakalenýma očima, držíc se křečovitě madel, plápolal na schůdcích odstaveného vagónu jen v ponožkách a zelených trenkách. „Prosím tě, já se takhle vojákům nemůžu ukázat. Nějak to pohlídej a až bude končit výluka, tak ať mě někdo vzbudí,“ zakňoural kapitán.

Krátce po obědě zastavil u senohrabského nádraží gazík. Z něho vyskočil velitel útvaru a hned rázoval k Martinovi.

„Kde je kapitán Kubíček?“ vybafl na překvapeného záklaďáka. Martin se dušoval, že zástupce hlavního inženýra před chvílí odjel na poradu do sousední stanice. Velitel zlostně máchl rukou a neomylně zamířil k odstavenému obytnému vagónu.

O pár minut později Martin, který na peróně přemýšlel, kdo z nižších důstojníků od bachmačů mohl opilce nabonzovat, spatřil za okénkem odjíždějícího velitelského gazíku zkroušenou tvář obávaného Potkana.