Dopravní četa železničního vojska si v Libni pronajala boudu. Oficiálně to bylo výhybkářské stanoviště na montážní základně Štádler, kudy projížděly vlečkové vlaky do ČKD. Buňka byla nevyužitá a spát pořád jen na mašině vojáky nebavilo.
Tak v zimě Martin požádal náměstka náčelníka stanice o klíče, podepsal mu převzetí majetku a navrch dostali ještě půl vagónu uhlí. Důstojníci několik měsíců vůbec netušili, jaký si dopraváci v boudě zařídili šmajchlkabinet.
Nejdůležitějším vybavením, kromě kamen, skříněk s civilním oblečením a obrovské matrace, byl služební telefon. Nedalo se z něho sice volat do civilní sítě, ale na všech větších nádražích po celé republice byl dispozici podobný aparát, takže vojáci netrpěli ztrátou kontaktu se svými známými a rodinou, což oceňovali zejména Slováci.
Když se neposunovalo, nespalo nebo nesouložilo, vyhrávalo v boudě rádio, záklaďáci si pekli topinky, smažili hranolky nebo vařili polévku z pytlíku. Pitný režim jim zajišťoval nedaleký pajzl 5. cenové skupiny na Harfě.
Jednou se Řezňa nudil, tak na drážním telefonu vytočil číslo vedoucího směny na vršovickém nákladovém nádraží.
„Tady cirkusy a varieté Praha. Na vlaku z Kolína, který za chvílí přijede k vám do ranžíru, máme dva vagóny se slonama. Prosím vás, ty zvířata v žádném případě nesmějí ze svážného pahrbku chobotama napřed. To by se splašili a byl by malér,“ konstatoval voják vážným hlasem.
„Ale já žádný slony nemám předhlášený,“ vyděsil se vedoucí. „To je váš problém, prostě ty slony nesmíte pouštět z kopce. Jinak zdemolujou vagón,“ dodal Řezňa.
„No jo, ale my máme točnu až dole v lokomotivním depu. To je taky z kopce. Jak já je tam dostanu?“ zoufal si nádražák.
„Já vás varoval! Vloni v Hamburku jsme je po nádraží honili celej den,“ dorazil ho Řezňa.
