Na libeňské montážní základně si v době, než začala stavba, museli dopraváci vystačit s nejmenší motorovou mašinkou, kterou mělo železniční vojsko v arsenálu, Puklem. Tak vojáci nazývali dvounápravovou T 211.0 s mechanickou převodovkou a tatrováckým motorem.

Její řízení, řazení převodových stupňů s pomocí ručně ovládané spojky a především rozjezdy s těžkými vagóny na namoklých kolejnicích do kopce, kdy se muselo pískovat, to už byla vyšší dívčí. „Kdo se naučí jezdit s Puklíkem, ten si může požádat o pilotní průkaz,“ hlásal Řezňa, v civilu sportovní pilot větroně.

Mašinka, která uměla jet maximálně 40 km/h, už hodně dlouho přesluhovala a na výkonu jejího motoru to byla znát. Jednou, když si s ní v zimě při noční směně dopraváci zajeli na samý začátek vlečky ke stanici, aby to měli do pivnice u křižovatky Harfa co nejblíže, odmítala po jejich návratu nastartovat.

Vojáci, kteří s sebou vzali na pivo i několik bachmačů z druhé roty, začali lokomotivu z mírného spádu roztlačovat. Když se rozpohybovala, zařadil strojvedoucí Jehla trojku, mašinka s sebou zacukala, naftový motor se párkrát převalil a začal spokojeně blafat.

„Boha jeho! Motocykl jsem už roztlačoval, auto taky. I vejtřesku jsme tlačili, ale lokomotivu?“ kroutil hlavou bachmač.

Druhý den Jehla mašinku, kterou pro jistotu nechal bublat celou noc, odvezl do depa, aby jí tam nabili baterie. Ve vytápěné hale plné motorových lokomotiv i rychlíkových motorovžch vozů zrovna nebylo místo, tak vojáci Puklíka museli nechat stát venku.

Strojmistr přislíbil, že ho odtáhnou dovnitř později, ale zapomněl na to. Přes noc v mrazu popraskaly všechny akumulátory. K náhradě je dostal Jehla, kterému škodu lampasáci strhli z vojenského platu.

Pár dnů po nafasování nových baterií, když dopraváci s mašinkou posunovali, slyšeli z kapoty divný zvuk. „Hele, něco ti tam rachtá,“ upozornil posunovač strojvedoucího. „Ať rachtá, hlavně že jede,“ odvětil blahoskloně ze stanoviště Jehla. V tom se ozvala rána jako hrom, ještě něco zachrastilo a Pukl zastavil.

Strojvedoucí zbledl, otevřel boční dvířka k motoru a hlesl: „Ty vole, tak jsme došli, nazdar babi!“ Z bloku motoru zela díra velikosti lidské hlavy. Jehla akčně pro jistotu vybryndal na podlahu strojovny z kanystru několik litrů motorového oleje, aby bylo zjevné, že na jeho pravidelné dolévání nezapomněl. Potom šel Martin volat do kasáren, že potřebují jinou mašinu.

Z pardubických dílen vojáci přivezli nádherně naleštěného, téměř panenského, khaki Pukla. Ten stál přes dvacet let ve skladu jako materiální zásoba pro případ války. Jeho motor předl jako tygr, tak se vojáci hned snažili vyzkoušet, kolik tun na vlečce utáhne. Jezdili sem a tam.

Postupně vagóny přidávali a střídali se u řízení, kdo je v rozjezdu do stoupání lepší. „To je houby. Mám zlepšovák. To bude ta správná hlína,“ zasvítili Řezňovi oči a z boudy dotáhl konev s olejem na mazání výhybek. Polil s ním asi dvacet metrů kolejnic se slovy: „Tak, teď se předveďte, jací jste machři!“

Motor hučel na plný výkon, kola na kluzkém filmu hoblovala kolejnice a vojáci se bavili. Když je týrání nového Puklíka omrzelo, odstavili ho šturcu a jeli na pivo.

Mezitím měl projet po hlavní koleji montážní základny vlečkový vlak do ČKD. Neprojel. Civilní lokomotivě se olej nabalil z kolejnic na obruče, a když potřeboval mašinfíra zastavit, aby posunovač přehodil výhybku na volnou kolej, dostala se mastnota i na brzdové špalky. Výsledkem byl ohlušující náraz do odstavených vagónů.

„Prý tady byla včera večer slyšet nějaká velká rána,“ přikolébal se k dopravákům ráno kapitán Kubalík. „To my né! To dráha. Fíra nějak nestihl zastavit nebo co,“ ujistil Martin důstojníka.