Jedním z těch, kteří dlouhověkou tradici pomáhají udržovat je Jiří Vyhnal z Bystřice. O kvalitě jeho pomlázek si něžnější pohlaví ještě dlouho vypráví.
Devětapadesátiletý invalidní důchodce plete pomlázky už téměř půl století, od těch nejmenších až po téměř dvoumetrové.
„Ty jednoduché, z osmi proutků, jsem se naučil plést sám, ještě ve školních letech,“ vzpomíná pomlázkář a dodává, že dnes už dělá většinou jedenáctipramenné. „Jsou kulaté, hezčí a pevnější, naučil mě je strejda.“
Bez každoročního pletení jednoho z velikonočních symbolů si nejkrásnější svátky jara už nedovede představit, a to i přesto, že po utahování prutů ruce ztvrdnou a bolí. „To není práce, ale radost, tolik jich zase nedělám,“ usmívá se a dodává, že si k pletení pomlázek nejraději pouští rádio.
Mezi koledníky samozřejmě chybět nesmí, i když pouze jako doprovod vnoučat. Pevnost pomlázek však vyzkouší nejprve doma. „Ženský se promrskat musí, aby převzaly z proutků mízu. Ta je život,“ tvrdí.
Jiří Vyhnal patří mezi poslední žijící pomlázkáře v bystřickém regionu. „Už jich moc neznám, kteří se pomlázkám věnují. Ti staří machři už mezi námi nejsou,“ říká bývalý fotbalový brankář Metazu Týnce, který kromě pomlázek umí vykouzlit i nádherné koše všech možných velikostí, počínaje obřím bramborákem, až po košíčky na houby nebo vajíčka či dekorativní.
Největším problémem je prý sehnat správný materiál. Sám si proto pěstuje na své zahradě několik vrb a přísně dbá na jejich udržování. „Každá se nehodí. Existuje tři sta druhů vrb, ale jen několik z nich je košíkářských,“ vysvětluje. Zručnost a náklonnost k proutkářství zdědil po svém dědovi a otci, vyhlášených košíkářů. Nyní se pokračovatel rodinné tradice už poohlíží, kdo převezme štafetu. „Syna to moc nebaví, tak pevně doufám, že toto řemeslo předám některému z vnuků,“ dodal.