Byla to jedna z největších událostí jedenadevadesátého roku. Dva němečtí turisté, Helmut a Erika Simonovi, sešli 19. září 1991 v Ötztalských Alpách na rakousko-italské hranici z cesty mezi horskými sedly Hauslabjoch a Tisenjoch a na východním hřebeni hory Fineilspitze uviděli tělo.

Nejdřív si mysleli, že patří nedávno zesnulému horolezci. Upozornili na nález a druhý den se na místo vydali horský četník a správce nedaleké chaty Similaunhütte. Tajemné tělo bylo přimrzlé pod trupem v ledu a nedalo se vyprostit. Nakonec bylo polooficiálně vytaženo až 22. září a oficiálně zachráněno následující den. A zrodila se globální senzace. Nešlo o horolezce ani o turistu. Tělo, přirozeně konzervované větrem a působením mrazivých teplot, představovalo nejstarší evropskou mumii.

Za takovým nálezem rychle zamířili v zástupech vědci, dokumentaristé, spisovatelé, novináři a mnozí další z celého světa a z Ötziho se okamžitě stala světová celebrita. Tehdejší autor Mladého světa Michal Horáček mu hned věnoval jeden z listů svého tehdy populárního cyklu Dopisy z lásky a nenávisti, v němž ho s úctou nazval "nejstarším seniorem" a vyjádřil naději, že kdyby chtěl někdo měnit svět násilím, Ötzi by jej s převahou svého věku mohl srovnat slovy: "Uklidni se, chlapečku."

O pradávném předku dnešních Evropanů začaly vznikat nejen knihy a televizní pořady, ale v roce 1992 i dobrodružný román Muž z ledovce a v roce 2017 i celovečerní film o jeho pravděpodobném životě a násilné smrti (v Česku běžel pod názvem Ötzi, muž z ledu). 

Zdroj: Youtube

V současnosti jsou Ötziho mumie i věrná antropologická studie jeho podoby největšími lákadly Ötziho archeologického muzea v jihotyrolském Bolzanu v Itálii. Mumie je rovněž předmětem nepřetržitého zájmu vědců, kteří rok co rok přicházejí s novými objevy, jež se jí týkají.

Kdo to byl?

Co všechno o Ötzim, zvaném též Ledový muž, víme? Když zemřel, bylo mu asi šestačtyřicet, měřil kolem 160 centimetrů, vážil kolem 50 kilo, měl chodidlo velikosti osm a byl levák. O jeho očích si vědci dlouho mysleli, že jsou modré, ale nakonec se pomocí genomické analýzy ukázalo, že byly ve skutečnosti hnědé, stejně tak vlasy. Odstín jeho pleti odpovídal lidem žijícím ve Středomoří a měl krevní skupinu 0. Podle uhlíkové datace žil asi před 5200 lety, tedy v době od 3350 do 3110 let před naším letopočtem.

Navzdory tomu, jak šlachovitě a urostle působil, na tom nebyl se zdravím úplně nejlépe - pravděpodobně trpěl boreliózou, bolestmi kolen, kyčlí, ramen a zad (což se možná pokoušel léčit tetováním, které mohlo fungovat jako akupunktura). Měl genetickou dispozici k arterioskleróze a kromě ní také vzácnou genetickou anomálii, kvůli níž se mu nevytvořil dvanáctý pár žeber. Několik dalších žeber si během života zlomil a přeražený měl také nos.

Spolu s tělem se našlo i jeho oblečení a výzbroj, takže víme, že se uměl do drsných podmínek dobře přiodít. Na nohách měl přiléhavé kalhoty indiánského legínového typu, tedy v podobě oddělených nohavic doplněných bederní rouškou a vyrobených z usní a kožešin, plášť vyrobený z tkané trávy, kožešinový kabát, čepici z medvědí kožešiny a důmyslně vyrobené boty, které izolovaly vodu, takže se v nich dalo chodit po sněhu (což vědci rekonstruovali v minulosti v praxi).

Vyzbrojen byl měděnou sekerou s tisovým topůrkem a pazourkovým nožem s jasanovou rukojetí, kromě toho si nesl nedodělaný luk a toulec se šípy s pazourkovými hroty.

Těžký život, krutá smrt

Poslední měsíce jeho života nebyly nijak veselé - na jeho nehtech se našly rýhy svědčící o těžkém stresu, pravděpodobně z nedostatku jídla. Ale hlad, podvýživa ani podchlazení ho nezabily, jakkoli se to vědci nějakou dobu domnívali.

Ukázalo se totiž, že měl v době úmrtí v levém rameni uvízlý hrot šípu. Když si ho antropologové všimli, začali blíže zkoumat celé tělo a objevili další zranění: podlitiny, řezy na rukou, zápěstí a hrudníku a dokonce i mozkové poranění. Předpokládá se, že Ötzi vykrvácel poté, co mu šíp rozbil lopatku a poškodil velké cévy. 

Podle nedávných analýz DNA se na jeho výbavě nacházejí stopy krve nejméně od dalších čtyř osob: jedna se našla na noži, dvě na hrotu šípu a čtvrtá na kabátu. Ötzi zřejmě umíral v boji proti přesile či proti pronásledovatelům - dva lidi zabil šípem, přičemž v prvním případě šíp vytáhl z těla, aby jej mohl znovu použít, v druhém to udělal někdo jiný, kdo pak použil šíp proti němu. Krev na kabátě mohla podle interpretace pocházet od zraněného druha, kterého se snažil odnést do bezpečí - další těla se však nenašla. 

Poloha těla mumie svědčí o tom, že si chtěl zřejmě ulevit od zranění a vytáhnout šíp z těla. O mozkovém poranění se dodnes diskutuje - možná dostal od někoho ránu do hlavy, možná ke zranění došlo v důsledku pádu, možná ho zasáhl kámen. Pro žádnou z těchto verzí však není dostatek důkazů. 

DNA Ötziho také ukázala, že zřejmě pocházel z migrační vlny neolitických zemědělců, která prošla Anatolií (dnešním Tureckem) před osmi tisíci až šesti tisíci lety a nahradila evropské paleolitické lovce a sběrače. Jeho mateřské genetické dědictví již v moderní populaci neexistuje, ale jeho otcovská linie žije ve skupinách nacházejících se na středomořských ostrovech, zejména na Sardinii.

Výzkum jeho těla přitom ani zdaleka nekončí. Další studie se mohou zaměřit na pohyblivost jeho těla, na informace o jeho imunitním systému, na mikrobiologická vyšetření atd. Každý rok obdrží muzeum v průměru 10 až 15 žádostí o jeho studium.