Oním fextem byl Jiří Heřman Sklenář, reálná historická postava a muž, který žil v Rakovníku v 15. a 16. století. Vlastnil tento dům na náměstí, nynější čp. 29, ve kterém také kolem roku 1550 zemřel. O Sklenářovi se traduje, že byl kvůli svému vzhledu – neobvykle vysoké a kostnaté postavě, hlubokým zapadlým očím, které prý vypadaly jako skleněné – a svému „metuzalémskému“ stáří přezdíván „Rakovnická smrt“.

Historik František Levý, autor první sbírky rakovnických městských pověstí, o Sklenářově zjevu napsal: „Byl vtěleným obrazem onoho nelítostného muže s kosou a sypacími hodinami, pod jehož krokem vadne i nejbujnější život. Vyzáblost jeho byla úžasná a hrobový chlad ovanul každého, na koho vytřeštil z hlubokých důlků velké skleněné své oči, neb na koho ušklebil se svými od ucha k uchu rozpoltěnými ústy. Před příšernou podobou živé té kostry ukrývali se lidé jako před zlým duchem. Rakovnická smrt stala se postrachem v daleké krajině.“

Obraz Jiřího Sklenáře alias Rakovnické smrti vytesal prý kdysi neznámý umělec do kamene poblíž hlavního vchodu do rakovnického děkanského chrámu svatého Bartoloměje, dostavěného a vyzdobeného rovněž za vlády krále Vladislava. Podle Levého se tato plastika nacházela v průčelí kostela vlevo od vchodu, podle historika Tomáše Bednaříka byl kámen součástí točitého schodiště, jež je rovněž v blízkosti vchodu. Časem se však tento reliéf setřel a nebyl obnoven, takže dnes už jej v chrámu nenajdeme.

O Sklenářovi se také traduje, že už v roce 1466 pomohl královskému vojsku Jiřího z Poděbrad, tehdejšího českého panovníka, porazit nepřátelský voj Panské jednoty. Sklenář prý na bílém koni vedl skupinu rakovnických jezdců, která se neohroženě vrhla do nejprudšího boje. Jakmile nepřítel zahlédl obrovskou kostlivou postavu ženoucí se proti němu, dal se s křikem „To smrt, to smrt!“ na útěk. Královští pak zvítězili, přičemž sám Sklenář údajně pobil nemalý počet nepřátel.

Je to reálné? Mohl být opravdu Jiří Sklenář už v roce 1466 velitelem rakovnického jezdectva? Odpověď můžeme hledat na půli cesty meri Rakovníkem a obcí Lišany, na místě, kde kdysi stál Červený mlýn. K mlýnu je doložen záznam, že ho Sklenář spolu se svou manželkou získal od jejího bratra a svého švagra Václava Frýdla, který mu v roce 1524 nejdříve postoupil polovinu mlýna a o pět let později mu odprodal i druhou polovinu, a to za 200 kop míšeňských grošů.

Protože Sklenáře už za jeho života provázela kvůli jeho strašidelnému zjevu pověst fexta, začaly se hrůzostrašné historky brzy povídat i o mlýnu. Podle historika Levého se o mlýnu tradovalo, že ti, kdož tam za doby noční mleli, slyšeli prý zřetelně uprostřed divé bouře zoufalý nářek a sténání, jakmile však se ohlédli, bylo ticho, neviděli a neslyšeli ničeho.

Vraťme se však k otázce Sklenářova věku. Podle historických záznamů upsal mlýn v roce 1538 rakovnickému městskému špitálu, ovšem vymínil si pro sebe a pro manželku důchod 20 kop míšeňských grošů ročně. Zřejmě se tedy připravoval na vysoké stáří. Chvíli počítejme: Pokud se skutečně v roce 1466 zúčastnil boje proti Panské jednotě a bylo mu řekněme kolem dvaceti, což je celkem pravděpodobný věk pro mladého ambiciózního velitele jezdectva, pak mu v roce 1538 muselo být více než 90 – což je vysoký věk, ale není vyloučený. A zemřel-li kolem roku 1550, musel skonat stár přes sto let. Takové stáří je výjimečné i dnes, natož v té době, ale úplně nemožné opět není.

Jisté je jedno – i přes Sklenářův hrůzostrašný zjev na něj Rakovník dodnes vzpomíná v dobrém, protože prý město vždy chránil a pomáhal mu v nesnázích. Mimo jiné ho jako právník zastupoval v soudních sporech, kde uměl svou strašidelnou image dobře využít. Nikdo se totiž neodvážil lhát mu do očí.

„Bylo-li nesnadno již samo o sobě hájiti věc nepravou, postrádající všeho právního základu, tím těžší bylo to u přítomnosti Rakovnické smrti,“ zmiňuje jeden takový případ historik Levý.

Město se tehdy soudilo s panem Volfem z Gutštejna o celní poplatky z užívání pražsko-rabštejnské silnice, které tento šlechtic neoprávněně vybíral, ačkoli patřily Rakovníku. Působivé a hrůzné Sklenářovo vystoupení výrazně přispělo k tomu, že Volf z Gutštejna nedokázal v soudní síni vůbec promluvit a svůj spor prohrál.

Vzpomínka na Jiřího Heřmana Sklenáře přežívala ještě dlouho v pořekadle: „Ten vypadá jako Rakovnická smrt!“ Toto pořekadlo bylo ještě koncem 19. století živé zejména mezi německými obyvateli Krušných hor a také německého Rudohoří: „Er schaut aus wie der Rakonitzer Tod!“ Sklenář bývá také spojován se vznikem pořekadla: „Kde nic není, ani smrt nebere.“