Přízraky i brána do jiné dimenze. Jihlavské katakomby skrývají děsivá tajemství

V podzemí je chladno a vlhko. Zajímavý je i pocit, že máme nad sebou hromadu horniny. „Středověcí horníci kutali celý den ohnutí, svítili si kahanem, narubanou horninu odnášeli do těžní šachty. Za osm hodin práce vyhloubili otvor dva centimetry hluboký,“ vysvětluje průvodkyně Martina Zachová. Nelze se divit, že věk dožití horníka byl třicet let.

Tajemná místa Vysočiny? Vydejte se k prokletému domu nebo mlýnu kanibalů

Čekáme na nějaký impulz nebo pocit, ale zatím se dostavuje jen zvědavost. Klaustrofobici ale do jihlavských katakomb nesmějí. Podzemí má délku pětadvacet kilometrů. Ani Martina Zachová, která tu pracuje několik let, ho celé neprošla.

Nám na rozdíl od středověkých horníků svítí, ale ani tak není podzemí místo, kde by člověk zůstal rád sám několik hodin. Vlhko, chladno, někde kape voda, jdeme nahoru a dolů po schodech. Katakomby mají tři patra, některé chodby jsou tak úzké, že by se jimi člověk sotva protáhl. Nás zajímá hlavně takzvaná svítící chodba.

Maminko, já chci pryč

Citliví lidé tvrdí, že tu vnímají jakousi negativní energii. Proutkař z Jihlavy tu naopak naučil jednoho mladšího kolegu hledat vodu. Na první pohled působí pověstná chodba nenápadně. Její kouzlo se objeví teprve, až když průvodkyně zhasne a začne kroužit po stěnách baterkou.

„Že hornina ve stěnách svítí, na to přišli jeskyňáři koncem sedmdesátých let. Proč svítí, na to je mnoho teorií. Od fosforu po zetlelé kosti mnichů. Pravda je taková, že ve stěně jsou tři druhy minerálů a jeden z nich svítí,“ vysvětluje průvodkyně.

Chodba měří jen pár metrů. Někteří návštěvníci se tu ale necítí dobře. „Někomu se udělá zle. Jenže to se v podzemí stává. Stačí, když zhasnu. Představte si, že jste tu úplně sama ve tmě a zjančíte se,“ dodává průvodkyně a zhasne. Najednou je tma tmoucí a člověk má stejný pocit jako pravěký člověk, který uvízl v hluboké tmě ve skalách bez ohně: „Maminko, já chci pryč.“ Pak začne průvodkyně mávat baterkou a najednou se objeví na stěně fosforeskující pruhy. Přesně tam, kde na ně dopadlo světlo.

Komnata, která je a není

O pověstné světélkující chodbě se hovoří také jako o bráně do jiného časoprostoru. Svoji zkušenost s pobytem v tajemné chodbě má i Milan Knob z chotěbořského Klubu nezávislých občanů badatelů. „Za stěnou jsem mimosmyslově viděl obrovskou místnost, prozářenou silným modrým světlem. Dá se to přirovnat azurovému nebi. Zřejmě to byla jiná dimenze, ale je to jen můj názor,“ vzpomíná Knob.

Prostora, o které hovoří, se má nacházet za skalním blokem silným přibližně deset až dvanáct metrů. Podle Martiny Zachové je něco pravdy na historkách, že v jihlavských katakombách nacisté za pomoci tibetských mnichů skutečně cosi hledali. „V Jihlavě bylo hodně Němců, sám Hitler byl okultismem posedlý,“ dodává průvodkyně. V budově nad svítící chodbou bylo tehdy sídlo Wehrmachtu. Někteří pamětníci zde za války údajně viděli zvláštní šikmooké cizince, Asiaty, zřejmě Tibeťany.

Počátky se bavily při natáčení Postřižin, městečko proslavila i road-movie Jízda

Pokusů vyzkoušet, zda je ve výklenku někde za horninou dutina, bylo několik, ale nikdo nenašel nic. O tajemných prostorách za tlustou zdí mluví i třebíčská senzibilka Ludmila Horáková, která kdysi Deníku řekla: „Vnímám tam lidské duše, které místo považují za svůj domov a nemají rády vetřelce, kteří jim narušují jejich teritorium. Nejsou zrovna pozitivní a někteří badatelé to mohou pocítit na vlastní kůži,“ varuje senzibilka. Bůhví, co všechno se v jihlavském podzemí vlastně skrývá.

Duchové a přízraky

Ještě větší záhadou, s níž se návštěvníci v tajemné chodbě setkávají, jsou přízraky. Jakési stíny procházející chodbou, strašidelné postavy připomínající mnichy v kápi. V chodbě se ozývají hlasy, kroky, vzdálená chrámová hudba. Přízraky nevidí jen jednotlivci, u kterých by se vidiny daly vysvětlit zjitřenými emocemi, jimiž na ně podzemí působí, ale strašidla vidí i celé skupiny lidí. Zvláštní úkazy vnímá i průvodkyně Martina Zachová. „Když jsem v chodbách sama a dělám kontroly, tak občas slyším kroky, divné zvuky, ale na to si člověk časem zvykne,“ dodává.

Letní seriál DeníkuZdroj: DeníkHned na kraji svítící chodby je kamenný výklenek připomínající gotickou bránu. Někteří senzibilní lidé zde cítí proudy zlé, velmi negativní energie. Právě o tomto výklenku se říká, že je branou do jiné reality. Právě tam se tajemné přízraky objevují a zase mizí. Podle racionálně smýšlejících lidí jde ale jen o sugesci, hru světel a stínů, k čemuž přispívá i podzemní atmosféra.

Pochybovači argumentují tím, že v jihlavském podzemí byli několikrát, neviděli a necítili vůbec nic. My za celou dobu naší návštěvy nic tajemného nepotkáváme. Procházíme ponurými chodbami s fotoaparátem v ruce. Na příležitost spatřit přízrak čekáme marně. Zřejmě duchové nemají den, ale je pravda, že zvláštní pocit nás neopouští. Jako kdyby se na nás celou dobu někdo díval - kdosi, komu naše návštěva není příjemná a nemůže se dočkat, až vypadneme.

Fakta o jihlavském podzemí

• Systém podzemních chodeb má 50 tisíc metrů čtverečních.
• Měří 25 kilometrů na délku, má tři patra.
• Po znojemském podzemí jde o druhé nejrozsáhlejší v České republice. 
• Vznikalo postupným propojováním a rozšiřováním sklepů ve 14. až 16. století.
• Výzkumem se ukázalo, že to nebylo z důvodů těžby stříbra, ale kvůli potřebě skladovacích prostor.
• Chodby vznikly vzájemným propojením sklepů, které byly od konce 13. století tesány ve skále.