Herečka Zita Morávková: Chmury vždycky vypustím až doma

Jak se hraje s plexisklovou krychlí na hlavě?
Tři díly jsme natočili s bednou a tři bez ní. Ale prvotní pocit, když jsem si ji nasadila na hlavu, byl, že neslyším. Asi to byl oříšek i pro kameramana, protože nás musel neustále nastavovat, abychom se mu neleskli a byli vidět. Nejhorší bylo asi to, že jsem slyšela sama sebe a ne kolegy, kteří měli také bednu na hlavě. Také mě z toho strašně bolela hlava a krční svalové úpony. V tu chvíli si to neuvědomujete, ale po natáčení je to znát.

A nestalo se, že byste si to plexisklo poprskala, nebo že by se zamlžilo?
Já jsem s tím tolik problém neměla. Samozřejmě kolem nás neustále pobíhala paní kostymérka a maskérka a bedny čistily.

Herečka Michaela Kuklová po vážné nemoci: Těším se na každý nový den

Můžete přiblížit, jak probíhá takové natáčení za přísných hygienických opatření?
Původně to mělo probíhat tak, že na place vůbec nebude štáb, jenom robotické kamery, což jsem si neuměla představit. Štáb měl sedět mimo místnost, ve které bychom hráli bez roušky. Pak se vše změnilo, protože ani na place jsme nemohli bez roušky být. Vyšlo totiž nařízení, že bez roušky se člověk smí pohybovat pouze doma, v autě nebo v přírodě za běhu a nikde jinde, takže kdybychom je neměli, porušovali bychom zákon. Skončilo to tak, že robotické kamery nebyly, celý štáb byl orouškovaný a všichni jsme si museli nechat udělat testy na koronavirus. Abychom my herci nemuseli hrát se zakrytými ústy, čímž bychom přišli o mimiku, vymysleli ty bedny na hlavu.

Které další nové zkušenosti vám do života přinesla epidemie?
Především mi ze dne na den sebrala hraní v divadle. Uvědomila jsem si, jak je to zvláštní… Někdy, když toho mám hodně – ráno zkoušku a večer jdu hrát, říkám si: „Sakra, mně se nechce!“ A najednou nám to vzali. Už první večer mi hraní chybělo. Najednou nevíte, jak dlouho to bude trvat. Kdyby se vědělo, že nebudeme hrát čtrnáct dnů, tak si řeknu: „Paráda, mám čtrnáct dní volno, jedu na chalupu!“ Ale nastalo bezčasí a z toho jsem byla hodně smutná… V Divadle Spejbla a Hurvínka jsme se samozřejmě scházeli, protože jsme začali šít roušky. Měsíc jsme je šili. Hodně lidí nám s tím pomohlo. Někdo dal peníze, někdo látku, další zase jezdil autem a rozvážel je. Cítila jsem takové semknutí…

Jak jste ale přišla na to, že se budete věnovat právě herectví?
Já jsem se s tím pocitem asi narodila. Tatínek ani maminka nejsou herci, ale tatínek vlastně celý život hraje na spoustu hudebních nástrojů a skládá hudbu. Hrával amatérské divadlo a maminka taky. Mě se to nedotklo, protože jsem se strašně styděla. Přála jsem si být herečkou, ale nic jsem pro to nedělala. Jenom to pomyšlení, že bych někam měla jít, mě děsilo. Nechodila jsem do žádných dramaťáků, nikam. Dokonce, když se mě rodiče ptali, čím chci být, a já řekla, že herečka, tak mi to rozmlouvali, protože jsem stydlivá. A tak jsem jim věřila, protože rodičům se věří… V osmnácti jsem odešla do Prahy, kde jsem po gymnáziu pracovala u soudu v rejstříku trestů. Jednou tam tak sedím u kafe a čtu v novinách o Konzervatoři Jaroslava Ježka. Šla jsem zkusit štěstí a dostala jsem se na ni. Když jsem tam studovala rok, tak jsem si říkala, proč bych měla znovu dělat střední školu, a zkusila jsem to na DAMU. A vyšlo to. Ale musím říct, že oboje přijímačky jsem se prostyděla.

Mít zámek je láska i starost. Miliony na stromě nerostou, říká česká baronka

Jste členkou Divadla Spejbla a Hurvínka. Vodíte Žeryka.
Vodím i jiné loutky, ale Žeryčka mám nejraději.

Umíte ho i štěkat?
Štěkám ho v jedné pohádce. Ondřej Lážnovský, který ho jinak dělá skvěle, zrovna v té pohádce mluví Spejbla a Hurvínka, takže Žeryka už by nezvládl.

Máte vůbec ráda psy a zvířata?
Mám, vždyť jsem dcera veterináře, to by ani jinak nešlo. S láskou ke zvířatům jsem se už narodila. Vždycky jsem rodiče vydírala, že chci nějaké zvíře. Měla jsem psa a teď v Praze máme aspoň králíka, tedy zvíře, o které se při tom našem šíleném povolání dokážeme postarat.

Okusuje vám židle?
Záclony.

Jak jste se vlastně do Divadla Spejbla a Hurvínka dostala?
Přes Ondřeje Lážnovského. My jsme spolu byli v angažmá v kladenském Divadle Lampion. On odtamtud odešel, já jsem tam pak byla asi pět let umělecká šéfová, ale už mi tam za stávajících podmínek nebylo dobře, tak jsem si řekla, že po dvanácti letech je potřeba udělat nějakou změnu. A Ondřej mi řekl: „Tak pojď sem, tady je to fajn!“ A je to tady fajn, jsem za to moc ráda.

Zmínila jste se, že působíte i v Divadle Aqualung. Na Facebooku jsem se ve vaší video vizitce dozvěděl, že vždy chodíte včas a máte dobrou náladu. Je to pravda?
Ano. Snažím se. Chmury vždycky vypustím až doma… Ale já mám v obou divadlech tak skvělé kolegy, že není důvod mít špatnou náladu. A včas tedy chodím. Bohužel i předčasně, takže vždycky čekám, ještě s jedním kolegou, jsme takoví divadelní pionýři.

Herec Karel Heřmánek: Nabídky od filmu řídnou, můžu si za to ale sám

Co je lepší – být schovaný za loutkou, nebo jít s kůží na trh?
Je to úplně stejné. Já mám divadlo prostě ráda, takže bych klidně tahala kulisy, svítila, zvučila, cokoliv… Mně je to příjemné. Jsem ráda, když jsem součástí divadelního kolektivu, toho dění a u zrodu něčeho nového. A je jedno v jaké pozici. Nervózní jsem stejně tak i tak a šťastná tam i tam.

Na internetu jsem nenašel jediný velký rozhovor s vámi. Jak je to možné?
Já nejsem mediálně známá, takže proč by se o mně psalo.

Teď už možná trochu budete. Ale přestože doposud tedy nejste mediálně moc známá, máte za sebou hezké filmové role. Která byla pro vás ta největší?
Největší roli jsem měla u Jana Hřebejka v Nevinnosti. Plní se mi sny. Vždycky si vysním nějakého režiséra a on se mi pak objeví v životě. Takže Honza mě hodně potěšil. A vysnila jsem si i Bohdana Slámu a měla s ním dva krásné natáčecí dny.

A o kom sníte teď?
To nemůžu říct!… Ale teď mě tedy moc baví Jan Bártek a Jakub Machala, se kterými jsem točila Lásku v čase korony. S těmi bych určitě ráda ještě někdy pracovala. Jsou to tak pozitivní kluci… obdivovala jsem je, to nasazení. Na natáčení přišli vždycky připravení, veselí, povzbuzovali nás, byli prostě skvělí.

Máte už skoro dospělá dvojčata Jakuba a Magdalenu, kterým bude osmnáct let. Měli jste a máte vzhledem ke své profesi čas je vychovávat?
To doufám. Vždycky jsem hrála v divadle pro děti, takže jsem odehrála dopolední představení a byla pak zbytek dne s nimi.

A sedávaly vaše děti také v hledišti?
Málokdy. Chodily do školky, do školy, ale do divadla jsme je zase tak moc nebrali. Tak snad jsme je vychovali dobře.

Helena Vondráčková: Nostalgii nepodléhám, hledím dopředu

Budou z nich herci?
Já myslím, že ne. I když obě děti jsou šikovné a nějaký herecký talent v nich je… Občas nám nahazují texty. Jakub k tomu vůbec netíhne, zajímají ho počítače, zeměpis a dějepis, a Magdalena dělá akrobatický rock and roll a chtěla by dělat fyzioterapii… Nevím, co se jim honí v hlavách. Třeba to také nechtějí říct a jednoho dne přijdou, že se dostali na DAMU. Já to rodičům taky neřekla a pak jsem jim to oznámila k narozeninám.

Jak se na to tvářili?
Byli trošku rozčílení, že jim nedůvěřuji. Tajila jsem to, kdyby se to nepovedlo… Nakonec se to povedlo, vystudovala jsem a myslím, že teď jsou šťastní, protože jsem šťastná já a dělám, co mě baví.

Co mimo svou profesi děláte nejradši?
Čtu si. A v létě dávám svou energii do práce na zahradě na chalupě. Tím si nejlíp odpočinu.