Kliknutím zvětšíteV čem je žánr dokudrama pro diváky podle vás zajímavější než běžný dokument?
Nejsem teoretik, takže neumím z rukávu vysypat definici tohoto pojmu. Chápu ho jako tvar, který se vedle faktů snaží divákovi přiblížit život, dílo či událost ještě pomocí hraných pasáží. Pokouší se o rekonstrukci vybraných motivů, aby film byl divákovi bližší a srozumitelnější. A myslím, že se pomocí tohoto žánru dá docílit zkratky. Život Bohuslava Martinů byl naplněný zvraty na pozadí bouřlivých dějinných událostí. Řekl bych, že jen pouhé uvedení holých faktů by často nedokázalo přinést divákovi patřičný emoční vjem.
V čem bylo natáčení zajímavé pro vás?
Už samotné seznamování se s životem Bohuslava Martinů bylo velmi zajímavé. Čtení knihy Charlotte Martinů Můj život s Bohuslavem Martinů, podle které film vznikal, pro mě bylo objevné. Překvapilo mě, jak bouřlivá a napínavá byla jeho pouť po tomto světě. Kolik překážek musel překonat, kolik bolesti musel snést – a všechno to dokázal přetavit do své hudby. Zaujala mě skutečnost, kterou Charlotte ve své knize zmínila, totiž to, že čím víc starostí a bolestí kolem Bohuše bylo, tím veselejší a bezstarostnější hudbu psal. Přijde mi to nesmírně zajímavé. Nicméně nejsem odborník na jeho život a dílo a cítím ostych, mám-li se k jeho osobnosti vyjadřovat, přesto však mám pocit, že i jen letmé znalosti o životě Martinů mi pomáhají při poslechu jeho hudby, která není snadná. Alespoň pro mě. Ale je krásná a neoposlouchá se.
Poslouchal jste jeho hudbu už předtím?
Přiznám se, že ne. Byla mi bližší díla skladatelů romantického období. Ovšem po setkání s hudbou Bohuslava Martinů svůj postoj přehodnocuju a můj přehrávač se plní i skladbami jiných skladatelů. Rozšiřuju si obzor a těší mě, že krajina hudby je tak rozmanitá a nekonečná.
Momentálně natáčíte už třetí řadu Případů 1. oddělení. V čem se tento seriál liší od jiných stejného žánru?
Podle mě jsou to scénáře, které vycházejí ze skutečných případů a vystihují věrně reálie vyšetřování i zákulisí práce u policie. Josef Mareš, dnes už bývalý vedoucí skutečného prvního oddělení, vnesl do scénářů spoustu detailů, které sebelepší profesionální scenárista nemůže znát. A spolu s Janem Malindou dokázali na svět přivést seriál, který si získal velkou oblibu u diváků i skutečných policistů. Troufnu si tvrdit, že na poli kriminálních seriálů u nás v posledních letech nevznikl lepší.
Je kapitán Petr Anděl teď, ve třetí řadě, jiný než na začátku? A mění se nějak zásadně vztahy v týmu?
Život je neustálá změna a nevyhýbá se ani fiktivnímu týmu prvního oddělení. Vztahy se různě proměňují, přibyly dvě nové postavy, které ztvárňují Barbora Bočková a slovenský herec Juraj Loj. A mění a vyvíjí se i postava kapitána Anděla. Už není nejmladší v týmu, řekněme, že má více pracovního sebevědomí a víc zkušeností. Víc ale nechci prozrazovat, byla by škoda ochuzovat diváky o překvapení.
Sledujete vy sám kriminální seriály?
Občas se podívám, jak to jde kolegům u konkurence, ale pravidelným divákem žádného seriálu nejsem.
Na sociálních sítích máte u svého jména přízvisko Žabakor. Co to znamená?
Mám moc rád kraj Českého ráje a v jeho srdci se nachází nádherný rybník jménem Žabakor. Ten název se mi moc líbí, tak jsem si ho vypůjčil i pro sebe. Jednou jsem spal pod širákem u jednoho rybníka a řev, který dokázaly tisíce žab vyluzovat, to slovo Žabakor, myslím, vystihuje naprosto přesně.
Na jiných sociálních sítích máte zase spoustu krásných obrazů. To jsou akvarely?
Těší mě, že se vám líbí, ale nepoužil bych slovo obrazy. Jsou to spíš malůvky. Jak řekl jeden můj známý, sám skutečný malíř: Umělecky to nemá vůbec žádnou hodnotu, ale jestli tě to baví, tak je to fajn a dělej to dál. A já s jeho vyjádřením souhlasím a nikterak mě to neuráží. Skutečně se nepovažuju za malíře, ale měl jsem nutkání se nějak umazat od barev. Zkoušel jsem to nejdřív s akrylovými barvami, ale v bytě je to při mém stylu práce problém. Barvy nejdou po pár desítkách minut umýt, a já si tak začal ničit nábytek a podlahu. Zkouším to teď tedy s barvami akvarelovými, které jsou, co se úklidu týče, milosrdnější. Ale je to na druhé straně těžší disciplína. Alespoň opravdoví malíři to tak říkají.
Malujete od dětství? I jinými technikami?
Kdeže. Nemaluju od dětství. Naopak jsem míval z výtvarné výchovy trojky. Takže to není tak, že by ve mně vybuchl neobjevený talent. Ale vždy jsem se rád na obrazy díval. Obdivuju, že velcí malíři dokážou na svých obrazech zachytit nejen barvy a tvary, ale i atmosféru. Mám rád krásno. Neumím ho definovat, ale někde uvnitř ho dokážu vycítit. A tak jsem si za covidu, když bylo málo práce, vzal do ruky štětec a pokusil se. Spoustu pokusů jsem roztrhal, často se u nich vztekám, že to nejde, ale občas se mi něco povede. A to je pak hezký pocit. Takže bych chtěl povzbudit každého, koho malování láká, aby to zkusil. Když to jde, tak je to příjemný relax.
Evidentně rád krajinu také fotíte. Využíváte třeba chvíle, kdy jste s divadlem na zájezdu a touláte se po okolí?
Mám rád přírodu, krajiny, toulání. Na zájezdech s divadlem na to čas nebývá. A ani by to nebylo ono, něco jen tak rychle proběhnout. K toulání potřebuju čas, ticho a samotu. Dokážu se pak lépe s krajinou propojit, cítit ji. Krajina umí být inspirací, útěchou, divadlem i náručí, do které se dá ve spacáku schoulit. Snažím se navštěvovat nová místa, ale žádný rok nevynechám Jizerské hory. Byly první a jsou v mém nitru nejhlouběji.
20
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
