Lidé si myslí, že bereme miliony, říkají slavné české herečky

Elizaveta: Ty jsi tak hodná. Já znám Hanku od vidění už také hodně dlouho. Dýl než ona mě. (smích) Asi před čtyřmi lety jsme se začaly víc registrovat, začaly se zdravit a poprvé jsme spolu hrály v seriálu Herec.

Hanka: To byla moc hezká spolupráce. Líbilo se mi, jak tam Elizaveta hrála. Byla za to pak nominovaná na Českého lva. Celkově se mi líbí, jak ke hraní přistupuje. Je spousta lidí, kteří to berou „lážoplážo“, ale ona je hodně zodpovědná, jde do hloubky a každou roli se snaží ztvárnit hezky. To bych řekla, že je mimořádný.

Elizaveta: Hanka zase pracuje s neuvěřitelnou lehkostí. Má nejen přípravu, přemýšlí nad rolí, ale navíc má tu lehkost, kterou třeba já postrádám.

Hanka: To si nemyslím. Třeba to jen tak vnímáš.

Obě máte vystudovanou DAMU. Myslíte si, že je to v dnešní době důležité?
Elizaveta: Řekla bych, že v divadle jo. Tam je většinou herecké vzdělání vyžadováno. Zajímavé je, že na DAMU učí i pedagogové, kteří herecké vzdělání nemají, a přitom jsou výbornými herci a učiteli. Kdybych to měla k něčemu přirovnat, tak film vnímám jako letní tábor a divadlo je škola. Panuje tam určitý řád, víte přesně, co a jak.

Hanka: Je pravda, že speciálně velké divadelní scény nějakou techniku vyžadují. Člověk tam musí zvládnout pracovat i s hlasem, musí být slyšet i nahoru na galerie, a je pravda, že je to jiná disciplína než natáčení. Film je zase trochu něco jiného a je škoda, že se na škole neučí. Mám pocit, že když je ta škola inspirativní, což znamená, pokud potkáte profesora, který vás zaujme, pak je to mimořádný. Ale ve spoustě případů vás to naopak seseká a vezme vám vítr z plachet. Vzdělání tedy je důležité a skvělé, ale je také hrozně ošemetné, protože jde o to, potkat nějakou personu, která vám dá křídla.

Elizaveta: Přesně tak. Hodně záleží na tom, kdo vás vede.

Hanka: Ale jak už řekla Elizaveta, jsou talenti, kteří to zvládli bez školy. A pak jsou lidi, kteří vystudovali DAMU, JAMU… a nic z toho.

O ničem jiném než o divadle jsem nepřemýšlela, přiznává herečka Anna Fialová

Určitě tahle profese ale není jen o tom, kdo co umí, ale i o kontaktech. Nebo ne?
Hanka: Jo i ne. Teď nedávno jsem třeba jako spolutvůrce dělala s Tomášem Wińskim film Obrazy lásky, kde má Elizaveta mimo jiné krásnou scénu, a musím říct, že člověk si tam neobsadí ani tu nejlepší kamarádku, pokud ví, že se tam nehodí. Protože sehnat peníze na film a vůbec ho dát celý dohromady, je tak strašně náročný, že obsadit si tam Fandu jen proto, že je to můj kámoš, prostě nejde. Dám tam klidně i někoho, koho třeba nesnáším, ale pokud budu vědět, že se na tu roli hodí.

Zmínily jste, že je důležité mít někoho, ke komu můžete vzhlížet. Kdo je tím člověkem u vás?
Hanka: U mě jsou to teď lidi z venku. Byla jsem na kurzech herectví v Americe u Bernarda Hillera a ten, musím říct, mi hodně rozšířil obzory v tom, jak na herectví nahlížet. A pak jsme byly s Elizavetou obě na workshopu u Davida Penna. Zároveň třeba z DAMU obdivuju, jak to vede duo SKUTR nebo Jirka Havelka, kteří v lidech probouzejí originalitu.

Elizaveta: Mně se strašně líbí, jak Hanka jezdí na různé workshopy. Takhle nepřemýšlí devadesát procent herců. Tady to funguje tak, že stačí čtyři roky konzervatoř, čtyři roky DAMU, a konec. Jste hotový herec. To je strašný! V tomhle jsme si hodně podobné. Také jsem byla u Davida Penna v Berlíně. A můj další mentor a vzor byla na škole třeba paní Hlaváčová, která nás vedla. Byli jsme její poslední ročník, který učila. Ale obecně mi přijde ošemetné mít nějaký vzor, protože v určité chvíli z něj buď vyrostete, nebo se zklamete, když ho blíž poznáte, takže u svých vzorů mám ráda distanc.

Hanka: To je pravda. Je to inspirace. Ne nadarmo se říká: Never meet your heroes. Pak si jenom řeknete: What? (smích) Je zajímavé, že zahraniční herci pořád studují. To mi přijde super. Nikdy si neřeknou, že jsou hotoví.

Elizaveta: A v Česku když řeknete, že jste byla na kurzech…

Hanka: … tak je to bráno negativně.

Obě: Okamžitě řeknou: Ty to ještě potřebuješ? K čemu? To musíš bejt dobrej lúzr, když se ještě vzděláváš.

Hanka: Přitom je to nesmysl, protože při hraní využíváme sebe a v životě se měníme a vyvíjíme, hledáme pořád nové pohledy na svět. Hledat nové přístupy mi tedy přijde logické.

Dokážete si představit, že byste i vy jednou učily?
Elizaveta: Já zatím ne. Nemám žádnou učitelskou žilku, přitom moje maminka je učitelka na vysoké, babička je také učitelka, máme v rodině generaci učitelů, ale já to v sobě nemám. Sama za sebe mám pocit, že se chci ještě vzdělávat.

Hanka: Tak to mám taky. Beru to jako velkou zodpovědnost a mám pocit, že na to nemám vůbec kapacitu, abych něco zajímavého předala dál. Když vím, jací lidé učí a jak je to složité, mám pocit, že jsem proti nim takhle malá. (smích) Navíc člověk už se potkal s profesory, kteří nebyli úplně skvělí, a ví, co to může udělat. Nechci být jedním z nich.

Mezinárodní hokej mě dovede rozzuřit doběla, přiznává herečka Jiřina Bohdalová

Někteří herci hrají v divadle, zároveň i točí seriál apod. Jak je to se změnou vizáže? Můžete se ostříhat, kdy chcete, nebo ne?
Hanka: Jak jsme zvyklé hrát ve spoustě projektech naráz, jsou ty změny kolikrát strašně složité. Mně se líbí, když k tomu režisér přistoupí tak, že je ochoten zainvestovat do paruky a dalších věcí, protože fyzická změna hodně pomůže. Je skvělé, když člověk všude nevypadá stejně. Na druhou stranu máme obrovské štěstí, že můžeme zároveň hrát v divadle, točit seriál i dělat film, což jinde není moc možné. V zahraničí třeba děláte film a jste na dlouhou dobu „booklí“. Zároveň je to nepříjemné v tom, že ty změny nemůžeme moc provádět. Je třeba skvělé udělat něco jako Vašek Neužil, který se teď soustředil jen na film Zátopek, vyblokoval se ze všeho, oholil si půlku hlavy, zhubnul, tři roky běhal… To je super! Myslím, že by i další čeští herci něco podobného v klidu dokázali, jen na to není moc prostor.

Elizaveta: Myslíš kvůli financím?

Hanka: Ano, myslím kvůli financím.

Elizaveta: Myslíš, že bychom se vzdali svých závazků třeba v dabingu, v divadle apod., kdybychom měli peníze, a soustředili se jen na jednu věc?

Hanka: Já třeba jo. Otázkou je, o co by přesně šlo. Když se člověk soustředí na jednu věc, tak je ten výsledek vždycky úplně jiný, než když běží z dabingu na zkoušku do divadla, do toho točí a večer ještě hraje představení, pak zákonitě všude ubírá. Je to škoda, ale jsme malá země a financování projektů je tu úplně jiné.

Míváte zakomponováno ve smlouvách, že se nesmíte měnit?
Obě: Jo, většinou to tam je.

Hanka: V momentě, kdy roztočíte seriál, se třeba rok nemůžete nijak výrazně ostříhat, obarvit, ztloustnout… I to jsem v jedné smlouvě měla.

Do čeho všeho byste byly ochotné kvůli zajímavé roli jít?
Elizaveta: Do všeho.

Hanka: Já skoro taky. Kdybych točila třeba se Soderberghem, tak si oholím i hlavu. (smích) Jediné, co bych dlouho zvažovala, by bylo přibrání. Vzhledem k tomu, že jsem si prošla anorexií, tak bych se trošku obávala, jestli by to se mnou něco neudělalo. To je jediná věc, jinak bych šla asi do všeho.

Přišel za vámi někdy někdo s tím, že vám dá roli, když se třeba naučíte plavat apod.?
Hanka: Já se kvůli Expozituře učila střílet a bylo to super.

Elizaveta: Já se zase pro seriál Trpaslík učila tančit s roztleskávačkama a pro Modeláře se půl roku učila hrát na kytaru a zpívat písně Janky Djagilevy. Když nad tím přemýšlím, chtěla bych toho ještě víc. Totálně vyjít z komfortní zóny.

Hanka: Přesně! To miluju. Jediné, z čeho mám strach, protože mi to moc nejde, ale zkusila bych to, jsou akcenty. Kdyby mi někdo řekl, nauč se text v texaským akcentu, tak si asi prostřelím hlavu. (smích)

Elizaveta: Já ty akcenty taky neslyším.

Hanka: Ale dá se to natrénovat.

Křídla si nestříháme, říkají Tamara a Tomáš Klusovi

Dokážete si představit, že byste pracovaly jako herečky v zahraničí?
Hanka: Já si to představit dokážu. Nemám problém odjet třeba na tři měsíce, ale nechtěla bych se tam přestěhovat natrvalo.

Elizaveta: Také sním o možnosti pracovat venku a Hanka je pro mě v tomhle průkopníkem, takže až bude možnost, přijdu se s notýskem zeptat na pár věcí. (smích) Jsem na sebe naštvaná, že už jsem to nezkusila, a doufám, že za dvacet let nebudu litovat toho, že jsem to neudělala. Už jen kvůli tomu musím někam jet.

Vnímáte českou hereckou scénu tak, že je tu velká konkurence, nebo máte pocit, že je tu pár lidí, kteří jsou pořád dokola obsazovaní a pro začínající herce je těžké se prosadit?
Hanka: Myslím, že platí druhá varianta. To je ale všude na světě. Někdo talentovaný může být roky přehlížený a pak dostane jednu roli a už se nezastaví, i když je na scéně třeba patnáct let. Těžké prosadit se určitě je. Teď v koroně mi bylo studentů z DAMU hodně líto. Člověk začíná, potřebuje být vidět a ono to nejde. To, co se povedlo třeba Elizavetě a dalším několika mladým lidem, není určitě standard. Je to těžké. Nejsou tu dva televizní kanály, aby lidé sledovali jenom je. Aby se začalo něčí jméno neustále opakovat a dostalo se do povědomí, k tomu je třeba mít příležitosti, štěstí… je toho spousta. Hlavně je potřeba si to odmakat, nikdy to není zadarmo.

Elizaveta: Já konkurenci vnímám trochu jinak. Kdybych se bývala nedostala na DAMU, kam nás ze čtyř set brali jedenáct, chtěla jsem odjet do Ruska a zkusit štěstí na GITIS na oboru herectví–režie, kam se hlásí třeba sedm tisíc lidí a berou dvacet. Ti uchazeči tam kolikrát jedou třeba deset hodin vlakem se sto dolary v kapse, a když se na tu školu nedostanou, nemají se jak vrátit zpátky. Tomu říkám velká motivace. My to tu máme oproti tomu v pohodě, klídek téměř ve všem.

Hanka: V Americe je to to stejný. Lidi se seberou a jedou z Texasu do L.A., kde tři roky třeba myjí nádobí a zkoušejí štěstí. Jsou ochotní se naučit pětadvacet akcentů a nedovolí si to, co se občas stane tady, že někdo neumí text. Člověk, který se živí jenom herectvím, je pro ně něco neskutečného. Tam hrajete v seriálu, a když není úspěšný, po skončení jdete makat zpátky do baru. Je normální, že tam děláte víc profesí.

Když jste obsazeni do seriálu, máte slávu jistou? Platí to u nás?
Hanka: Seriály vám mohou přinést popularitu, zároveň jsou ale režiséři, kteří vás kvůli nim nechtějí obsadit do svých projektů, protože jste profláklá z „nějakého seriálu“, a nedostanete se tak třeba k dobrým věcem. Zároveň vás nemusí do nějaké dobré věci obsadit, protože vás nikdo nezná, nehrajete třeba v seriálu. Co člověk, to jiný názor a většinou extrémní. Já už se naučila je neposlouchat, ale ze začátku to bylo docela vostrý. (smích) Dnes, když udělám chybu, tak vím, že je moje vlastní.

Elizaveta: Myslím, že dnes už se to tolik nerozděluje. I výborní herci z výborných divadel hrají v seriálech, za což by se třeba ještě před pár lety styděli.

S jakým mýtem své profese se často setkáváte?
Hanka: Že hercům lítají zlatá kuřata do pusy. To je dost mylný pohled.

Elizaveta: Přesně. Jsme v televizi, a ještě za to bereme miliony.

Hanka: A za tenhle rozhovor jsme dostaly čtyři sta milionů. To si lidé fakt myslí. Neuvědomují si, že to tak vůbec není a že divadlo je za pár korun a děláte ho hlavně z lásky. Nikdy nevíme, co budeme v dalších měsících dělat, takže se snadno může stát, že pokud si nešetříte, nemáte peníze. Tak to je, ale s tím do toho většina z nás šla.

Dalibor Gondík: Děkuji za každou novou příležitost něco prožít a zažít

V polovině listopadu vstoupí do kin snímek Přání Ježíškovi. V jaké roli vás diváci uvidí?
Elizaveta: Film se odehrává na Štědrý večer a diváci v něm uvidí příběhy mnoha lidí, kteří jsou nějakým způsobem propojení. Já hraju postavu Nely, kterou pozorujeme v den, kterým si určitě prošla řada lidí – nejhorší den na světě, kdy se vám nic nedaří, ale doopravdy se nic neděje. Vy si ovšem myslíte, že je to totální katastrofa. Je to holka, která zoufale touží po lásce, ale zakrývá to tím, že tvrdí, že pravá láska neexistuje. Nenávidí Vánoce a nenávidí tradice.

Hanka: Já hraju její nejlepší kamarádku Silvu, která je trochu od rány a umí se s tím světem poprat. Jsem v tom filmu taková její podpora.

Vy samy máte Vánoce rády?
Hanka: Věřím, že pro spoustu lidí to může být emocionálně náročné období, protože se člověk zastaví a uvědomí si, kde v životě je a v jakém stavu jsou jeho vztahy. Zároveň je to moment, kdy je možnost se potkat s rodinou a strávit s ní čas, a to je pro mě od období covidu nesmírně důležitá věc.

Elizaveta: Vánoce z celého srdce miluju, je to pro mě velký rodinný svátek. Dlouho pro mě české Vánoce byly zahaleny tajemstvím. Věděla jsem, že spolužáci něco dělají, ale nikdy jsem nevěděla přesně co a myslela si, že mi něco uniká. Teď FOMO nemám, naopak – vím, že to nejdůležitější se odehrává tady a teď.