Kliknutím zvětšíteJste ráda, že se vydal Artur do zahraničí, nebo je vám to líto a chtěla byste ho doma?
Takhle… Celé jeho dětství a mládí jsme v podstatě uvažovali o tom, že půjde studovat ven na mezinárodní školy. Chtěli jsme, aby byl jazykově vybavený, aby až odmaturuje, byl připravený. Celé jeho dětství jsme ho k tomu vedli a on se tak opravdu nakonec rozhodl.
Kdybyste vy tehdy po maturitě měla tu šanci, šla byste studovat do zahraničí?
Určitě. Ale kdybyste se mě zeptala v roce 1985, nevím, co bych vám řekla. Za socialismu měl člověk úplně jiné pocity, jinou míru odvahy apod. V dnešní době, kdy jsou ty možnosti takové, jaké jsou, bych to určitě šla zkusit. Jít do světa je velice přínosné. Koneckonců to je to, co k tomu vede i mého syna. Nejen dobrá škola, kterou si vybral, ale chce poznat i jinou kulturu.
Na to ale člověk musí být stavěný…
Odjakživa se na dovolených bavil na pláži s Australany, s Holanďany… Byla jsem za to ráda. Vždycky přitančil a vyprávěl mi, s kým si povídal a o čem. Jazyky opravdu dávají svobodu a on to poznal už jako dítě. Vždycky se dozvěděl nové věci a potěšilo ho to. To je tedy i jeden z důvodů, proč chtěl jít studovat do Itálie.
Jak vy se italsky domluvíte?
Umím základy, protože mám sestru vdanou v Itálii. Žije v Kalábrii, část naší rodiny jsou Italové. Syn už na italštinu najel dávno, protože věděl, že je přijatý na školu, a já ji s ním teď oprašuji. Říkala jsem si, že to vezmu vážněji, protože mi to otevře dveře i k mým neteřím a synovcům. Švagr umí sice dobře anglicky, ale italština je krásná, takže mám takové osobní závazky, které bych chtěla zlepšit. Na synovi vidím, že ho to baví, takže i já se do toho teď pořádně pustím a doufám, že se do toho brzy dostanu.
Zkrátila jste vlasy. Souvisí to s vaší novou životní etapou – synovým odchodem?
Mikádo mám už delší dobu. Chtěla jsem vlasy zkrátit, ale nic konkrétního mě k tomu nevedlo. Změna je život, žádná konkrétní událost za tím nebyla.
Leona Machálková a Artur Šípek
Kde vás od září můžeme vidět?
Letos jsem měla nádherné prázdniny. Přes týden jsem si odpočinula a každý víkend jsem měla koncerty. Hrála jsem tolikrát s kapelou jako už dlouho ne, jsem z toho nadšená. Máme v kapele takové heslo: Doma už jsme byli. Za covidu jsme si užili volna až až, takže jsme rádi, že si teď zase můžeme užívat hraní, v létě to byly většinou open air koncerty a na ty teď navazujeme poměrně plnou sezonou. Práce máme hodně a klepu to na zuby, které nehoří, moc si toho vážíme a jsme šťastní, že to tak je.
Bojíte se, že do našich životů ještě zasáhne covid?
Naladila jsem se tak, abych se zbavila strachu jako takového. V životě jsem zažívala nejenom v souvislosti s covidem různé strachy a vím, že to člověka paralyzuje a ve výsledku mu to stejně nepomůže. Takže teď spíš sbírám síly na to, abych byla pevná a pomohla sobě, potažmo někomu jinému. Nechť to nezní nepokorně, ale nebojím se. Žiju přítomností a co bude, budu řešit případ od případu. To je jediné, co mohu ovlivnit. Nikdy jsem nebyla typ člověka, který by se dopředu hroutil a pořád omílal katastrofické scénáře, které potom třeba ani nenastanou. Pojďme žít a dýchejme z plných plic.
Covid se stal tak trochu osudným i zpěvačce Haně Zagorové, která si jím prošla a hodně ji oslabil v její další nemoci – vzácné poruše krvetvorby. Co na její odchod říkáte?
Všechny nás zaskočilo, že ten svůj zhoršující se stav už nedokázala vyřešit a skončilo to jejím odchodem. Velmi nás to zasáhlo. Jak koncertuji, pořád se setkávám s tím, že mi lidé říkají, jak je strašné, že Hanička zemřela, a já s nimi samozřejmě soucítím.
Jak dlouho jste se spolu znaly?
Znaly jsme se od devadesátého pátého roku. Pamatuju si, že jsme se seznámily u příležitosti uvedení muzikálu Dracula, ve kterém jsem účinkovala. Od té doby jsme byly v kontaktu. Tehdy se točila i celá řada zábavných pořadů, takže jsme společně zažily mraky natáčení a společných koncertů typu Královny popu, silvestrovské pořady, různé galavečery… A kdy jsem měla Haničku opravdu nablízku, to bylo období, kdy jsme společně hrály v muzikálu Jack Rozparovač Vaša Patejdla, byly jsme spolu samy v šatně. A víte, jak to chodí, když sedíte spolu samy v šatně, často si řeknete spoustu věcí ze soukromí, takže jsme se znaly opravdu dobře.
Jak byste ji charakterizovala?
Byla velice moudrá, ale její moudra vždycky končila smíchem. Cokoli, o čem jsme se bavily, i o vážných věcech, jakými jsou špatné zdraví, smrt a nevím co všechno, vždycky končilo světlem na konci tunelu. Byla velká bojovnice a velmi charakterní člověk. Často jsme se spolu bavily o různých životních hodnotách, které jsme měly podobné.
Pavel Šporcl vás pozval na oslavu svého nového alba Pocta Janu Kubelíkovi, abyste s ním a dalšími kolegy zahrála na housle. Když přišel s touto nabídkou, jak jste reagovala?
Hned jsem na to kývla.
Jak jste na tom s hraním na housle?
Především musím říct, že Pavla velice obdivuju, jsme kamarádi, známe se opravdu dlouhá léta a máme takové hezké životní paralely a zájmy. Kromě muziky třeba tenis. Potěšilo mě, že mě angažoval do takové „sranda party“. Já se na housle učila jen v rámci lidové školy umění, ale ve svých studentských kapelách jsem vždycky na housle hrála, v divadle Semafor jsem na ně hrála a vlastně jsem se k tomu vrátila i v rámci produkce s kapelou na vánočních koncertech, kde vytáhnu housle a vždycky to to vystoupení osvěží i lidi potěší, takže jsem takový příležitostný hráč a je to vždycky hezká chvilka.
A trénovala jste?
Jen co poslal noty, už jsem do toho koukala. (smích) Byla jsem někde v lese, tak jsem utíkala ke kamarádovi, ať mi to vytiskne, že nebudu koukat do mobilu, a snažila jsem se to nepodcenit a trochu jsem trénovala, ale věřím, že drobná chyba nebude překážkou.
6
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
