Tento článek a mnoho dalších najdete také v magazínu Víkend, který je standardně součástí sobotních tištěných Deníků, nebo právě zde v naší placené webové verzi. Jako předplatiteli se vám odemknou všechny prémiové články na Deník.cz.

Nyní si osmašedesátiletý muzikant uložil další náročný úkol: napsat knížku o své matce, herečce a režisérce Zuzaně Kočové. Může se tedy někdo divit, že jsme si tentokrát povídali víc o rodičích než o něm samém?

Mluvíte dnes o E. F. Burianovi raději než za bývalého režimu?
Dá se to tak říct. Za komunistů jsem se bál, že když o něm řeknu něco hezkého, režim to hned zneužije. Při různých oslavách a výročích si otcovo jméno brali do úst ti nehorší kolaboranti, kteří ho, když byl naživu, upřímně nenáviděli. A teď mu chodili klást věnce na hrob. S nimi jsem nechtěl mít nic společného. Taky mě nebavilo neustále poslouchat poznámky, ať zahraju Chlupatý kaktus, když jsem ten talentovaný syn… V době, kdy se stavíte na vlastní nohy, vás osud slavných předků zase tak moc nezajímá. Na leccos jsem přišel, až když jsem o tátovi začal psát knihu Nežádoucí návraty E. F. Buriana. A čím víc jsem jeho život a práci studoval, tím víc jsem ho měl rád.

Jsme u toho: ačkoli byl rovným dílem velikán i zoufale omylný stoupenec totalitního zřízení, stejně k němu člověk cítí sympatie. Proč?
Je to tím, že byl poctivý chlap. Nepatřil k lidem, kteří vstoupili do strany z kariérismu. On byl komunistou v době, kdy se mu to strašně nevyplácelo. Za okupace, doma i v koncentráku, před Únorem i po Únoru. My dneska děláme tu chybu, že jedním slovem označujeme zcela protichůdné věci. Papaláši typu Štrougala a Biľaka si komunismus představovali jinak než Vladislav Vančura, František Halas nebo E. F. Burian.

Váš otec byl politicky děsně uvědomělý, ale v umění dělal pravý opak. Charakterizuje ho až jakési šílenství, zběsilá hravost…
Intuice a padání po držce, kamkoli si myslím, že mám spadnout? To asi vážně souvisí s tím, že byl génius. Dotýkal se mnoha oborů, všechno dělal levou zadní, a zároveň uměl krásně bláznit. Jiří Sovák vzpomínal, jak spolu běhali po lese a dělali zvířata. Po lese táta ostatně honil i maminku, jak jsem se dozvěděl z jeho i jejích zápisků. A to už byl v poměrně pokročilém věku. Já myslím, že mí rodiče byli ve skutečnosti hrozně pozitivní, poetičtí, otevření lidé. Jen žili v blbé době, která je tak strašně tlačila a mučila, že nám zpětně připadají jako nějací zapšklí revolucionáři.

Jednu vlastnost mají všichni Burianové společnou: a to je rychlost, s jakou tvoříte.
Já bych spíš řekl, že chceme pořád dělat něco nového. Zkoušet různé věci, něco se v životě naučit. Neopakovat se.

K burianovským ctnostem patří i určitá neohroženost. Vezměte si vašeho prastrýce Karla Buriana, pěvce světového formátu a sólistu Metropolitní opery, o kterém Enrico Caruso prohlásil: „Já mohu zpívat jen něco, Burian všechno.“
Caruso se také, když mu novináři podkuřovali, že je nejlepší tenor své doby, podivil: „To už je Burian po smrti?“

A tahle hvězdná sláva Karlu Burianovi nebránila, aby svým nepřátelům a konkurentům posílal sprosté básničky, v nichž je všemožně haněl. Já si nedovedu představit, že by kterákoli z dnešních primadon riskovala pověst a psala kritikům nebo svým kolegům: „A ty, slávský ledachtore, vlasořídný světa tvore, starej se o svoje Zvěsti, sic ucítíš moje pěsti! A též slavný tenor Pascal do těch smutných veršů nasr… Zpívá-li tak, jako básní, vyražte mu zuby z dásní.“
Zřejmě si věřil. Rozumíte, když za jeden koncert dostal tolik peněz, že si mohl koupit novou chalupu v Rakovníku… Byl si vědom své hodnoty a kritici mu mohli políbit zadní část. Jenže si tím zničil život. Stejně sebevědomě zacházel i se ženami a s jejich manželi. Dávali ho k soudu, on je ignoroval, a když pak nad ním vyhráli, nezazpíval si už v Německu ani v Americe. Ale on zkrátka neměl chuť se přizpůsobovat. V tomhle byl můj otec podobný.

Když E. F. Burian zemřel, bylo vám sedm let. Stačil jste ho poznat jako člověka?
Pár vzpomínek na něj mám. Byl to táta, který pořád pracoval. Tajemný, trochu nedostupný tvor, kterého nebylo možné vyrušovat. Přesto jsem za ním někdy do pracovny vlezl a tiše ho pozoroval. Věděl jsem, že je asi důležitý – koneckonců to byl pan ředitel, chodila k nám spousta známých herců. Večer před spaním mě k němu máma nosila na ramenou, abychom mu dali dobrou noc. Z jeho a matčiných dopisů jsem pochopil, že mě hodně miloval. Na stole, který dnes používám já, měl rozložené ohromné archy a na ně psal nějaké podivné znaky. To byly noty. Já jim říkal „smutné stromečky“. Vybavuju si i naše společné procházky. Sice jsem odjakživa líný, ale jít s tatínkem po Hradčanech bylo fajn.

Měl jeden zvláštní rys. Kamarádovi z koncentráku, který mu po válce vytýkal, že hlásá bludy, napsal, že o tom, co říká, nebude diskutovat. Přiznával, že třeba nemá pravdu, ale odpovídal stylem: Je to můj názor, tak mi ho neber a klidně si měj jiný. To, jak si stál i za svými chybami, je podivuhodné.
Ano, stál si za nimi, jenže nezapomínejme, že pak byl schopen udělat veřejnou sebekritiku. Přičemž ta největší mu paradoxně uškodila nejvíc. V roce 1957 měl na Pražském hradě u příležitosti čtyřicátého výročí VŘSR projev před veškerou kulturní a politickou elitou národa. A ta řeč ho evidentně stála život.

Já ten projev znám. Mluví tam o zastrašovacích metodách, vyzdvihování falešných umělců, diskreditaci skutečného umění, o tom, že se ze socialistického realismu stal upír.
Přesně tak. Jeho vystoupení hraničilo se sebevraždou. A to je pro mě taky důkaz, že můj táta nebyl v partaji z prospěchářství. On s ní měl konflikt vlastně už od roku 1937, kdy podepsal petici za ruského avantgardního režiséra Mejercholda – zatčeného, mučeného a později popraveného. V dalších letech to měl tudíž otec jako druhý nejvýznamnější trockista ve státě dost těžké. Toho prvního – Záviše Kalandru – bolševici popravili. Z matčiných zápisků vím, že mu tehdejší situace připadala horší než pobyt v koncentračním táboře. Tam aspoň jasně věděl, kdo je nepřítel. Kdežto poválečný komunismus v Československu byla jedna velká intrika.

V létě roku 1959 odvezli E. F. Buriana do státního sanatoria SANOPZ, kde postoupil „banální operaci žlučníku“. Zákrok se zdařil, pacientovi se vedlo dobře. Přesto za pár týdnů zemřel. Jeho stav se údajně zhoršil po návštěvě zubaře. Diagnóza zněla: otrava jater. Myslíte, že to nebyla přirozená smrt?
Já vždycky cituju svou kamarádku z estonského ostrova Hiiumaa, spisovatelku a disidentku Ave Alavainu. Když jsem jí otcův příběh vyprávěl, obrátila oči v sloup: „Ty jsi úplně blbej! Tady u nás v Estonsku přesně tímhle způsobem umřelo minimálně dvě stě nepohodlných lidí! Vy tuhle metodu neznáte?“ Podobné otravy jsou pořád populární. Rusové s nimi pracují už od Rasputina, stačí se podívat na kauzy Skripal a Navalnij. Svět na to jen zírá s otevřenou pusou a není schopen s tím nic udělat.

Zpětně se nedá zjistit, co se vlastně stalo?
Nevím jak. Otcovo tělo bylo na příkaz StB spáleno, veškerá dokumentace se ztratila. Všichni svědkové jsou mrtví, a i kdyby byli naživu, nic neřeknou. Možná existují nějaké záznamy v ruském archivu KGB, ale na to, abych tam jel, nemám sílu. Matka tohle téma nikdy podrobněji nerozebírala a z opatrnosti nenapsala nic ani do svých deníků. A víte, co je nejhorší? Ano, ona říkala, že to byla vražda, ale pořád ukazovala na někoho jiného. Na herce, kteří otce obvinili, že si v divadle pěstuje kult osobnosti, a de facto ho tím uštvali. Na úředníky magistrátu, kteří prohlásili, že mu divadlo neopraví, ale až umře, pojmenují ho po něm. A přitom matka stále volala: „Strano, pomoz!“ Jako by nevěděla, že skuteční vrazi jsou právě ve straně a za ní – lidé, kteří KSČ řídili. Oči jí otevřel teprve rok 1968. Možná to pochopila už dříve, ale definitivně jí to došlo s příjezdem vojsk.

Oba vaši rodiče disponovali ohromnou energií. Dá se popsat, jak se jejich energie lišily?
To je celkem jasné. Moje matka Zuzana Kočová byla Burianova žákyně. V sedmnácti letech přišla k němu do divadla a po válce, začátkem roku 1946, se do sebe zamilovali. Máma se úplně vykašlala na svou hereckou kariéru a začala pro otce pracovat. Dělala, co chtěl: když vyhlásil sezonu věnovanou současnému repertoáru a měl problém ji naplnit, sedla a v rychlosti napsala dvě špatné hry. Jednu z nich dokonce publikovala pod jménem svého dědečka. Konala se premiéra, byla to ostuda, lidé ji nenáviděli, považovali ji za ultralevičáka – jen proto, že otce chránila. V jejích zápiscích z roku 1960 stojí, že mu celý život sloužila a teď mu nejlépe poslouží, když s tím přestane. Potřebovala dokázat, že si nevzal nějakou hloupou herečku, která ho jen využívala, ale silnou osobnost, která mu naopak v lecčem pomohla. A ona to dokázala. Ve Státním divadle v Brně tehdy poprvé samostatně režírovala – Burianovu Vojnu. Něco tak těžkého! A udělala ji dobře.

Vaše máma musela být statečná žena. Když si představím, jaké tragédie ji v dětství potkaly…
Jejího otce popravili nacisté, matka se oběsila. Muselo to být děsivé. Ale co mě při psaní knížky o mé mamince odrovnalo, to je skutečnost, že už jako sedmiletá pila rum. S bratrem prodávala knihy do antikvariátu, aby jejich vlastní matka – alkoholička – měla na pití. A potom pili s ní. Když se z nich stali sirotci, neměli z čeho žít, museli i krást. Přes to všechno se z maminky podařilo vychovat kultivovaného, nesmírně citlivého člověka.

A odvážného. Byla přece v odboji. Kdy jste se rozhodl, že její deníkové záznamy prostudujete a uděláte z nich knížku?
V roce 2012 jsem v knize Nežádoucí návraty E. F. Buriana využil velké množství zápisků, které mi zanechal můj otec. Vloni s příchodem pandemie koronaviru jsem si uvědomil, že mám konečně čas přečíst si pořádně i matčiny deníky. Nebýt té karantény, možná bych to nikdy neudělal. Jde o nějakých 120 svazků. Nejdříve psala matka deník čistě pro sebe. V říjnu 1959, tedy měsíc po otcově smrti, si začala dělat záznamy skoro denně. A aby to přežila, psala mu dopisy. Dramatické, smutné, plné odhodlání. Otec jí totiž napsal list, ještě před první operací, kdy si myslel, že by to nemusel přežít.

Počkejte, já žil v domnění, že si žádného nebezpečí nebyl vědom. Takže něco tušil?
Ano, šel na jednoduchou operaci, ale nejspíš věděl svoje. Matka si také později, když jí vzali divadlo, poznamenala: „Aspoň jsem nemusela do SANOPZu…“ V dopise na rozloučenou jí táta uložil, aby ten „prapor, který mu vypadl z rukou“, nesla dál. Mámu pak tahle slova pronásledovala celý život. Později naštěstí potkala další muže – a v dalších letech už psala deníky hlavně pro mě. Stokrát v nich zmiňuje, že mi je chce odkázat jako svědectví doby. Mimochodem, jedna věc mě rozesmála: v roce 1963 maminka sepsala něco jako závěť, a v ní je věta, že by si přála, abych byl taky komunista. Ale v roce 1973 si do deníku poznamenává: „Už to neplatí! Škrtám to!“ A podpis celým jménem.

Jan Burian

Pianista, zpěvák, spisovatel, básník, moderátor a turistický průvodce. Narodil se 26. března 1952 v Praze. Jeho otcem byl legendární divadelník a hudební skladatel Emil František Burian, matkou herečka, režisérka a rozhlasová dramatička Zuzana Kočová. Absolvent Fakulty sociálních věd UK tvořil mezi lety 1972 a 1985 oblíbené písničkářské duo s Jiřím Dědečkem.

Po revoluci uváděl televizní pořady Posezení s Janem Burianem a Burianův den žen, moderoval též předávání cen Magnesia Litera. Roku 2002 založil sdružení Osamělých písničkářů. Natočil dvě desítky alb, vydal přibližně stejný počet knih.