Danuše Nerudová: Neúspěch je cestou k dalšímu poznání

Nebývá úplně běžné zůstat se svojí středoškolskou láskou.
Oba dva jsme se vždycky pohybovali ve světě. Za těch sedmadvacet let přišlo i hodně období, kdy jsme si byli opravdu vzácní – buď jsem cestovala já, nebo manžel. Pamatuju si dobu, kdy jsme se často potkávali na letišti ve Vídni, já jsem přilétala, on odlétal. A když v životě střídáte podobné periody, společně stráveného času si vážíte, zejména času s dětmi – teď v souvislosti s proběhlou kampaní ještě víc. Ale podobně to fungovalo i v době, kdy jsme děti neměli. Když manžel působil v Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, cestoval prakticky neustále. Pak jsem zase dostala mezinárodní projekt já, byla jsem ve Švédsku, často v Bruselu. Nám se to v životě opravdu hodně střídá – a to je možná recept na dlouhodobý šťastný vztah.

Novoroční projev Danuše Nerudové:

Kampaň vám ale společného času ukrojila ještě víc. Jak to poznamenalo vaše děti?
Jestli je to nějak poznamenalo, tak pozitivně – začaly si společných chvilek vážit ještě víc, dokonce si myslím, že se naučily lépe hospodařit se svým časem. Našeho jedenáctiletého syna kampaň přivedla i k větší samostatnosti, za což jsem ráda. Na druhé straně začal daleko víc tíhnout k mamince a vyžadovat moji blízkost. Často si teď vedle mne sedne a řekne: „Mami, obejmi mě! Nebo mě hlaď…“ Kdyby našeho společného času neubylo, neměl by v jedenácti letech tak silnou potřebu. Starší syn si zase našel v kampani svoji roli, stal se pro svoji generaci takovým neformálním mluvčím a myslím, že se s tím popasoval docela dobře.

I mladší syn dostal v kampani svou roli

Vaši synové i manžel vás nejen podporovali, ale třeba byli i neustále fotografováni… Volební kampaň je přece jen extrémním zásahem do soukromí a vy jste vlastně musela rozhodnout i za ně.
Hned na začátku jsem za ně rozhodla, „že ne“, ale synové mě přesvědčili, „že ano“. Ten starší se v podstatě tak trochu na tajňačku stal v mé kampani dobrovolníkem a chodil sbírat podpisy. A pak mi mladší syn řekl, že se cítí trochu odstrčený, proč se Filip podílet může a on ne? Takže jsme i jemu museli najít nějakou roli. Víte, mě se pořád v kampani všichni ptali: „A co děti?!“ Ale mužským kandidátům nikdo podobné otázky nepoložil. Když kandiduje žena, která je zároveň mámou, přece své děti na rok neodsekne, neodloží je. Moje děti jsou součástí mého života, tudíž byly logicky i součástí mé kampaně. To je nová věc, na kterou si budeme muset zvyknout. Při generační obměně, kdy se do veřejného prostoru dostávají mladší lidé, kteří jsou rodiči, se součástí kampaní logicky stanou i jejich děti. A věřím, že moji synové si z kampaně odnášejí zejména pozitivní věci. I když starší syn dostával i různé hejty.

Danuše Nerudová.Zdroj: Se svolením Vladimír KIVA Novotný

Nebála jste se o něho?
Vyhrožovali mu, že ho zabijí, psali mu, ať mu zemře matka, atd. Ale on se nesesypal, vytahoval podobné věci na povrch, vysvětloval své generaci, že takové reakce nejsou normální. Že odlišný názor neznamená, že si máme navzájem nadávat a vyhrožovat. K mému údivu se toho zhostil na svůj věk až neuvěřitelně – naprosto negativní věc přetočil v pozitivní a rozhýbal diskusi.

Vy jste v kampani hodně cílila na mladé lidi, že?
Zaprvé proto, že jsem byla výrazně nejmladší. A taky působím na univerzitě, dennodenně se setkávám s mladými lidmi, hovořím s nimi, znám jejich problémy. Dlouhou dobu před kampaní jsem hodně času věnovala vysvětlování, že nová generace opravdu není líná, jen zkrátka uvažuje jinak. Chtějí mít work-life balance, všechno, co dělají, musí mít jasný cíl a smysl. I proto jsem vrcholovým manažerům zdůrazňovala, že nemohou nabízet studentům brigádu typu nošení papíru do kopírky – mladí chtějí jít na praxi proto, aby se něco nového dozvěděli a naučili. A nefunguje okřídlená věta: „My jste to museli dělat taky!“

Jasně, to je takový univerzální pseudoargument.
Snažila jsem se proto být mostem mezi mladou i starší generací. Ještě když jsem byla rektorkou, založili jsme mezigenerační univerzitu, kdy do lavic zasedali babičky a dědečci se svými vnuky a vnučkami. Probírali aktuální témata, která hýbala veřejným prostorem, a učili se spolu komunikovat, navzájem si rozumět i pochopit se.

Podporujete feministická témata, jste zastánkyní manželství pro všechny – což zejména starší generace může chápat kontroverzně. Předpokládám, že jste na to mnohokrát narazila.
Na každé besedě se vždycky našel někdo, kdo byl proti. A v tu chvíli je nejlepší vysvětlit problém na osobním příkladu. Říkala jsem: „Představte si, že se vám narodí dítě, třeba dcera. Každý rok sfoukává svíčky na dortu, odmaturuje a pak přijde – mami, já mám ráda Janu! Co uděláte? Přestanete se se s ní bavit? Budete ji nenávidět? Milující rodič to neudělá, milující rodič si bude pro svoje dítě přát, aby mělo stejná práva jako jakékoli jiné dítě!“ Takový příklad může být velmi odzbrojující, najednou celá řada pseudoargumentů logicky odpadá.

Podobná témata jsou bližší levicovým stranám, konzervativní politika se vůči nim častěji vymezuje. Vás ale podporovaly zejména pravicové strany.
Vždycky říkám, že podobné nálepkování nás jednou zabije. Když dostanu otázku, zda jsem nalevo, či napravo, říkám, že jde o subjektivní věc. Nikdy jsem se nepřiklonila na jednu stranu, spíš jsem odpověděla: „Řeknu vám, jaké mám názory, a vy si udělejte obrázek sami, ano?“ Nálepkování ve společnosti jen prohlubuje příkopy a rozdělení levice–pravice už dávno přestalo existovat. Teď tu máme pravicovou vládu, která musí dělat silný sociální program. Je to tedy pravice, nebo levice?

Sedět a nadávat? To ne

Pamatujete si úplně první moment, kdy vás napadlo, že byste mohla kandidovat?
Ve mně to zrálo dlouhou dobu. Zásadním momentem byla asi covidová situace a založení občanského sdružení KoroNERV-20, které mělo velký mediální výtlak, ve veřejném prostoru jsme sehráli důležitou roli. Najednou jsem zjistila, že člověk má v životě dvě možnosti – sedět v křesle a nadávat, jak je všechno špatně, anebo se aktivně zasadit o zlepšení. Dva roky jsme se o to s kolegy pokoušeli a viděli, že to plody přineslo, leccos jsme dokázali ovlivnit. To byl zřejmě prvopočátek mých úvah.

Aňa Geislerová: Když na něco pomyslím, vesmír mi nachystá zkratku

Nezalekne se člověk v tu samou chvíli myšlenky, že jeho přání je poněkud troufalé? Nebojí se to oznámit svému nejbližšímu okolí?
Ne, takový strach jsem neměla, moje nejbližší okolí mi vždycky bylo bezpečným přístavem. Ale máte pravdu, že vyslovit nahlas větu: „Budu kandidovat na prezidentku České republiky!“ vyžaduje velkou osobní odvahu. Ne, nezalekla jsem se, ale mezi vyslovením věty a skutečnou kandidaturou leží zóna, ve které je strašně moc práce. A ne každý je schopen přetavit přání do reálného a hmatatelného, v tým lidí i finanční prostředky.

Věřila jste, že se dostanete do druhého kola?
Věřila. Kdyby člověk nevěřil, že vyhraje, kandidovat nemůže. Respektive může, ale pak to nemá skutečný drajv.

Nástup na první místo? Příliš brzy

Měla jste skvělý nástup, dlouho jste ostatní válcovala. Když těsně před prvním kolem přišly průzkumy, které avizovaly propad, pořád jste věřila?
Nástup na první místo přišel příliš brzy. Přáli jsme si, aby se tak stalo až po Vánocích, ne před svátky. Právě těch inkriminovaných čtrnáct dní umožnilo rozjet protikampaň i neuvěřitelné hejty na sociálních sítích. Pak už bylo jasné, že přijde sestupná fáze.

Věřila jsem, že se do druhého kola se dostanete vy a Petr Pavel. A jestli mě něco mrzelo, tak to, že se oba tábory nedokázaly respektovat a podporovat. Máte zpětně pocit, že něco šlo udělat v kampani lépe a jinak?
V prvním kole se objevil kandidát, který nechodil do diskusí. Vůči němu jsme se měli vyhraňovat, ale on to úplně odklonil. Andrej Babiš se neúčastnil a my se tak začali vyhraňovat jeden vůči druhému. Tak to prostě bylo. Výraznější spolupráce demokratických kandidátů před prvním kolem podle mě nebyla možná.

Reakce Danuše Nerudové na projev Andreje Babiše:

Předpokládám, že každý kandidát v kampani zažije spoustu drobných škobrtnutí, nešťastných i neobratných vyjádření. Existuje nějaký moment, který jste si pak skutečně vyčítala a s odstupem času vás mrzel?
Určitě. Znáte to – po bitvě je každý generál. Asi po tisícáté jsem odpovídala na otázku, jestli „jsem druhá Zuzana Čaputová“, znovu vysvětlovala, že nejsem… Jenže jak jsem podobnou otázku dostávala pořád dokola, měla jsem pocit, že jsem to už mnohokrát vysvětlila. A tak jsem odpověď zkrátila, tím pádem vyzněla hodně nešťastně – až tak, že si myslím, že jediné, co slovenská prezidentka v životě dokázala, bylo zabránění skládce. Zapomněla jsem dodat dovětek, že v jejím případě šlo o boj s mafií. Druhý moment byl, když v rozhovoru pro Hospodářské noviny Petr Pavel řekl, že by si mě vzal na Hrad jako účetní. Byla to nejvyhrocenější část kampaně, kdy jsem celou dobu snášela nejrůznější invektivy, jak vypadám, poslouchala poznámky na vzhled, a to i od poměrně renomovaných novinářů. Pořád řešili, co nosím, že chodím v pytli, že jsem na diskusi měla mít raději kalhotový kostým a ne šaty. To mě v tu chvíli ovlivnilo. Zpětně vím, že jsem na výrok Petra Pavla měla reagovat s daleko větším nadhledem.

Mužští novináři? Někdy až za hranou

Před chvílí jste sama zmínila, že když kandiduje žena, dostává otázky, na které by se kandidáta-muže nikdo neptal. A zároveň u ní média i veřejnost řeší věci, které jsou u mužského kandidáta zcela nepodstatné.
Začíná to už oslovováním – „pan generál“ a „paní Nerudová“. Pokud je tedy muž titulován takto, měla bych být oslovována „paní profesorko“, ne? Anebo ať nás oslovují „pane Pavle, paní Nerudová“ – proč ten rozdíl? Už dopředu se pracuje se stereotypem. Ale pravda, ani Marka Hilšera neoslovovali v debatách „pane doktore“… Na některé otázky, které jsem dostávala ještě před kampaní, jsem rovnou novinářům odpovídala: „Kdybych byla muž, dávala by vám tato otázka smysl?“ Jenže atmosféra prezidentské volby je samozřejmě velmi rozjitřená a prezidentská kandidátka si podobnou „protiotázku“ nemůže dovolit. A tak jsem na některé stereotypy – dejme tomu i nevhodné otázky – v kampani sice upozorňovala, ale s plnou vahou o nich můžu hovořit až teď. To, co předváděli někteří mužští novináři, bylo někdy až za hranou, psali třeba o tom, že mám moc velké a žluté zuby, předkus. Copak o mužích psali podobně? Řešili u protikandidátů křivý knír, nepadnoucí oblek nebo špatnou barvu polobotek?

Ohledně politiky jsem idealista, říká Michaela Dolinová

Jenže hodně hejtů ve veřejném prostoru a na sociálních sítích bylo překvapivě od žen. Tomu nerozumím a vlastně mě to jako ženu mrzí.
Člověk musí vždy rozlišovat mezi konstruktivní a manipulativní kritikou, což v konečné fázi kampaně bohužel už nešlo. Zhruba od začátku prosince jsem přestala číst komentáře na sociálních sítích… Jasně, vím, o čem mluvíte. Paradoxně o podobném problému přednáším, vysvětluju, že sociální soudržnost žen v naší zemi je extrémně nízká, například v porovnání se Švédskem. Když přednáším o rovných příležitostech, tak vysvětluju a rovnou dodávám, že ženy jsou samy sobě často největším nepřítelem.

Ale na Slovensku mají prezidentku, měli i premiérku.
Na Slovensku byla přece jenom trochu jiná situace, navíc v prezidentských volbách kandidovala už potřetí silná ženská kandidátka – Magda Vášáryová, Iveta Radičová, teprve pak přišla Zuzana Čaputová. Slovensko bylo tou dobou vybuzené vraždou novináře, jinak je mnohem konzervativnější zemí. Ale i my jsme konzervativní stát. Já si vlastně nemyslím, že je to úmysl diskriminovat ženy. Spíš jsme v zajetí neuvěřitelných stereotypů. Pořád se třeba řeší, jestli je žena-politička dostatečně „autentická“.

Autentická?
Ano, u mně se neustále zkoumalo, jestli jsem, nebo nejsem autentická. U mužů se tenhle argument nepoužívá. Když jsem nereagovala na invektivy a zůstávala nad věcí, byla jsem „slabá“, zatímco mužští kandidáti měli „nadhled“, nereagování se v jejich případě bralo dokonce za znak moudrosti. A když jsem se naopak vymezila, vyčítali mi zbytečnou agresivitu a hysterii – muži byli v takovém případě silní a dokázali se účinně bránit. Pokud neopustíme podobné stereotypy, bude to mít jakákoli žena, nejen politička, u nás pořád složité. Byla jsem první silnou ženskou kandidátkou, ve světle reflektorů a přitom neustále pod mikroskopem. Dělala jsem to i pro své následovnice, aby ty, které přijdou po mně, měly cestu jednodušší. Když si to srovnáte – když muž neuspěje, je loser. Když žena uspěje, je to překvapení. Automaticky se totiž vždycky předpokládá vítězství muže.

Prostě odlišné vnímání mužské a ženské role.
Mnozí muži se mě ptali: „Jak to vůbec zvládáte, tu prohru?“ Jenže pro mě i cesta byla cíl, neberu prohru fatálně, neúspěch je cestou k úspěchu a k dalšímu poznání. Věřím, že moje kandidatura měla smysl, podařilo se mi změnit politickou kulturu, nastavila jsem laťku pro další prezidentské volby. Za dva a půl roku jsou parlamentní volby, velmi bych si přála, aby mladá generace zůstala motivována, aby se témata, která jsou pro ně důležitá, stala tématem voleb. Neříkám, že budu zakládat politickou stranu, ale chci, aby se mladí lidé začali podílet na tom, jak by naše země mohla vypadat. Ano, to je pro mě cíl – nenechat je ve štychu.

Danuše NerudováZdroj: Se svolením Vladimír KIVA Novotný

Změny nejde uměle nařídit

Dalším tématem, které jste do veřejného prostoru přinesla, bylo rovné postavení mužů a žen. Fandím vám, ale v tomhle jsem hodně skeptická. Proč?
Ve většině zaměstnání a angažmá jsem měla nižší plat než moji stejně staří a stejně vzdělaní mužští kolegové, jednou jsem brala dokonce méně než můj zástupce. Když jsem téma otevírala, chlapi mi většinou nevěřili. Nebo mi to dost iracionálně vysvětlovali. Tyhle debaty mám taky za sebou.

Jenže jak situaci změnit?
Na jedné straně je potřeba osvěta mezi muži, oni si podobný stereotyp opravdu neuvědomují. Na univerzitě, při rozhovorech s vedoucími pracovníky, kteří měli odměňování na starosti, jsme zjistili, že to není úmyslná diskriminace, ale opravdu zažité stereotypy typu „muž přece musí vydělávat víc než žena“. A jediný způsob jak podobné diskrepance eliminovat, je neustálé vysvětlování, kladení otázek… Změny se nikdy nedosáhne umělým nařízením.

Danuše Nerudová vzpomíná na Vánoce:

A co pro to mohou udělat samotné ženy?
V první řadě mít větší sebevědomí a umět si říct o vyšší plat. Vždycky jsem se snažila dávat práci a příležitost ženám, vychovávat je, rozvíjet je. Ale upřímně vám řeknu, že kdybych adepty a adeptky na jednotlivé pracovní pozice posuzovala jen podle jejich vystupování na pohovoru, musela bych se často rozhodnout jinak. Muž sdělí tisíc důvodů, proč je nejlepším kandidátem na danou pozici, byť to třeba z jeho životopisu nevyplývá. Žena přijde, posadí se a začne často hovořit o věcech, které jí nejdou, ve kterých není dobrá. Ve finále máte skoro pocit, že vám přišla hlavně oznámit, proč není vhodnou kandidátkou. Je skvělé, když dáte příležitost i ženě, která si nevěří. Ze začátku se vás chodí neustále ptát na každou drobnost a potom tak rozkvete.

Důchodová politika? Má největší třecí plochy

Dlouhodobě se také věnujete důchodové reformě. Proč jste si tuhle specializaci vybrala?
Téma si spíš vybralo mě. V Bruselu jsem se na odborných fórech k daňové politice potkávala s expremiérem Vladimírem Špidlou. Jednoho dne mi zavolal, že paní ministryně by chtěla mít důchodovou komisi a hledají člověka, který by to celé vedl, a že si myslí, že bych byla vhodnou osobou. Byla jsem trochu zaskočená, argumentovala jsem, že se zabývám daňovou politikou. Přesvědčoval mě, že to spolu souvisí. Hodně jsem se rozmýšlela, důchodová politika je v naší zemi citlivé téma, každý má pocit, že jí rozumí, protože se to také každého týká. Zároveň je to téma, které přináší i největší třecí plochy. Řekla jsem si, že když nabídku odmítnu, nebudu moct jako ekonomka na dané téma už nikdy vystupovat, protože jsem absenci důchodové reformy dlouhodobě kritizovala. A druhá věc – vzala jsem to i kvůli dětem. Jednou se mě třeba zeptají: „Měla jsi možnost něco změnit, cos pro to udělala?!“ Kdybych jim řekla, že jsem to odmítla, těžko bych se jim mohla podívat do očí. Jde přece hlavně o jejich budoucnost.

Magdalena Dobromila Rettigová: Kuchařka, která uměla Pivní polívku i cvípochy

Takže jste nakonec kývla.
Vzala jsem to i proto, že ve výši důchodů jsou také obrovské nerovnosti. Proto se komise jmenovala „Komise pro spravedlivé důchody“. Pořád existuje víc než třítisícový rozdíl mezi průměrnou penzí žen a mužů. A nejčastější argument zní: „Protože muži víc vydělávají!“ Ne, je to proto, že ženy zůstávají na mateřské a rodičovské dovolené a špatně nastavené mechanismy je poškozují. Víc než samotnou udržitelnost jsme v první řadě řešili skutečně spravedlnost – nejen vůči ženám, ale i obecně vůči rodičům. To, co z komise vzešlo, byl i příspěvek pět set korun za vychované dítě. Tedy bod, který paní ministryně z návrhu vykuchala, pak ho poslala do poslanecké sněmovny a on prošel. Od ledna 2023 dostává každý rodič pětistovku za vychované dítě. Má to své mouchy, ale alespoň částečně se odstranily nerovnosti, mám radost, že z naší práce něco vzniklo… Když má žena třeba tři čtyři děti a v šedesáti se s ní manžel rozvede, padne pod příjmovou hranici chudoby a živoří. To je přece nefér, ne? I proto jsem zastánkyní společného vyměřovacího základu manželů. Tak to například funguje v Belgii, po rozvodu si žena odnáší vyměřovací základ na důchod sdílený se svým bývalým manželem po dobu manželství. Kdybyste věděla, co jsem si vyslechla!

Například?
Mladší kolegové mi třeba říkali: „No jo, ale kdyby se u nás toto zavedlo, tak se bohatí chlapi nebudou chtít ženit!“ A jeden starší profesor, kterého si jinak nesmírně vážím, mi dokonce řekl: „Ale to je vůči mužům nespravedlivé! Když se muž třikrát nebo čtyřikrát rozvede, budou vyměřovací základ sdílet tři nebo čtyři manželky?“ Komise byla vlastně esencí podobných stereotypů.

Jasně, předpokládá se, že úspěšný muž se během života logicky několikrát rozvede. Proč by taky pořád zůstával s jedinou ženou!
A když jsem vysvětlovala, proč by se měla zrušit sleva na nepracující manželku, vyčítali mi naopak, že jsem asociální. Ale právě kvůli tomu máme nízkou participaci žen na trhu práce. Muž dobře vydělává, jeho žena zůstane doma, protože se to rodině vyplatí. Jenže když se takové manželství rozpadne, žena se jen těžko na trh práce vrací.

Vysočina je kus mého srdce

Přemýšlela jste – čistě hypoteticky –, čemu se chcete v důchodu věnovat vy sama?
Ale ano, několikrát jsme to s manželem probírali. Jestli se toho tedy ve zdraví dožijeme… Kdysi jsme měli nápad, že si na důchod pořídíme domeček v Provence. S tímhle snem jsme dlouho žili, pak přišel covid a ukázalo se, že to není úplně dobré řešení… Zhruba před pěti lety jsme si koupili na Vysočině starou katolickou faru, zrekonstruovali jsme ji do původní podoby a svůj důchod si představujeme tam, budeme mít ovce, manžel si pořídí včely. Ale víte co, život vždycky napíše nějakou novou, nečekanou kapitolu za vás. Představy, které máme teď, se mohou za čas změnit… Tíhnu k přírodě, Vysočina je kus mého srdce už navždy. Trávila jsem tam jako dítě celé prázdniny, v podstatě dva měsíce v lese. Dědeček totiž z Vysočiny pocházel, z Ořechova, poté byl varhaníkem v Jasenici, užili jsme si neuvěřitelná dobrodružství. A když jsme plánovali chalupu, hledali jsme jen na Vysočině.

Iva Hüttnerová: Celý život jím s pocitem, že bych neměla. Jídlo si nikdy neužiju

Pocházíte ze čtyř sourozenců, navíc jste nejstarší. Souvisí vaše úspěšnost s rodinnou konstelací? Vychovávala jste i své sourozence, nebo je dokonce trochu i „šikanovala“?
Šikanovala? (smích) To nevím, to by vám spíš řekli oni. Mluvíte o úspěchu, všichni moji sourozenci jsou úspěšní. Co se týče dětství – nejstarší sourozenec bývá tím, kdo musí být nejvíc zodpovědný za všechny, rodiče mu dávají největší sodu, když se něco stane, měl přece „dohlídnout“. Sestra je o třináct měsíců mladší, vyrůstaly jsme v podstatě jako dvojčata, nosily stejné oblečení, zároveň mezi námi byla i řevnivost. S druhou sestrou jsme od sebe sedm let, s bráchou dokonce o třináct. Tam je ten vztah zase trochu jiný, když byl malý, už jsem odcházela z domu. Ale je paradoxní, že jsem středobodem, u kterého se všichni pořád scházejí. Na Vánoce mívám i patnáct lidí v chalupě, Štědrý den slavíme dohromady, což je úžasné.

Danuše Nerudová vzpomíná na dětství:

Vaši rodiče byli výpočetní technici, nasměrovala vás jejich profese k exaktním vědám?
Na gymnáziu jsem toužila po novinářské profesi, ale rodiče mi to rozmluvili. Pak se moje budoucnost zvrhla k číslům. Naši jako výpočetní technici měli přístup k počítačům, pamatuju si slušovická písíčka, počítače s barevným monitorem, v té době stály tuším sto tisíc. Počítač jsme měli doma opravdu poměrně brzy. Ale když dneska vidím svoje syny, mám pocit, že jsem počítačově naprosto negramotná. Z toho, co zvládnou, mi klesá brada, v oblasti počítačů i sociálních sítí nás s manželem mnohdy vyučuje mladší syn.

Ptám se i proto, že si dnešní maturanti si mnohem častěji volí tzv. měkké obory, že se exaktních věd a matematiky bojí.
My matiku neumíme učit, nedokážeme ji dětem zprostředkovat tak, aby je zajímala, aby chápaly, k čemu je jim dobrá. Mám podobnou zkušenost se starším synem. Jasně, některé věci se musí dítě naučit nazpaměť, přesto by matematika měla být hlavně postavena na rozvíjení logického myšlení, ne na učení prefabrikovaných řešení. Mladšího syna jsme proto dali do školy, kde se vyučovala matematika podle Hejného metody (metoda založená na respektování dvanácti klíčových principů, které skládá do uceleného konceptu tak, aby dítě objevovalo matematiku samo a s radostí – pozn. aut.), to je tak neuvěřitelný rozdíl! Samozřejmě to klade vyšší nároky na pedagogy, ale syn díky tomu dokáže řešit daleko složitější úlohy a matematika je pro něj neustálým dobrodružstvím, ne jen biflováním a drilem.

A jaká jste vy jako pedagožka?
Ještě z dob svých studií mám pár odstrašujících příkladů – vyučující přišel do učebny, stoupl si za pultík, položil skripta a hodinu a půl z nich předčítal. Takovou pedagožkou rozhodně nejsem, ani neučím deset let to samé. Naštěstí mám obor, který se velmi dynamicky mění. Vyžaduju ovšem od svých studentů na přednáškách interakci, velmi často vyučuji metodou řízených rozhovorů. I přístup studentů se mění, mám pocit, že po covidu jsou mnohem víc lační výuky, jsou aktivnější, nasávají vědomosti a informace jak houby. Když jsem procházela po přednáškové místnosti, nikdo neměl otevřený Facebook, všichni byli šťastní za přednášku s učitelem naživo.

Často končím rozhovor otázkou – co by vám aktuálně udělalo radost…
A vidíte, já na předchozí odpověď rovnou navážu – učím se teď se synem na přijímačky na osmileté gymnázium. Nejvíc by mě potěšilo, kdyby je udělal.