Kliknutím zvětšíteV prologu knihy Santiago, má lásko, která nedávno vyšla, píšete, že jste uzavřela další životní kapitolu. Kolik zásadních kapitol už váš život měl?
Adéla: Jejda, to netuším… Život je tak bohatý na různé paralelní kapitoly, že bych je nedokázala, a asi ani nechtěla počítat. Navíc nejsem bilanční typ. Staré kapitoly uzavírám otevíráním nových, kterým se věnuju natolik, že nemám čas přemítat o těch minulých. Žiju dost naplněně, mám pocit.
Pouť do Santiaga není nuda, ale vztahová terapie. Občas jsme si lezli na nervy, říkají autoři knihy:
Pouť do Santiaga de Compostela, kterou v knize popisujete, jste nepodnikla prvně. První přišla po rozvodu…
Adéla: Po rozvodu mi nebylo dobře na duši. Vdávala jsem se velmi mladá s nadějí, že je to do konce života a že to bude šťastný vztah. Nebyl. Já se v něm popírala a žila spíše pro druhé než pro sebe. Po rozvodu jsem byla rozbitá, neznala jsem se. O pouti jsem slyšela, nic moc o ní ale nevěděla a předem si nic nezjišťovala. Prostě jsem už jednoho dne nevěděla, jak dál, a řekla si, že tam vyrazím.
Neměla jsem, co ztratit. Předtím jsem nešla dál než do kavárny a najednou zavítala do – do té doby ostentativně přehlíženého – outdoorového obchodu. Tím jsem odšpuntovala svou velkou lásku a vášeň: poutničení.
Do Santiaga jste se vydala i podruhé. Proč?
Adéla: Na druhou cestu jsem se vydala v koronavirové pandemii. Živím se veřejným vystupováním, které bylo ze dne na den zakázáno, udělala se mi v diáři díra jako trám a já hledala možnosti, jak pracovat a zároveň dělat svou nejoblíbenější činnost, jíž je chůze. Oslovila jsem jeden reportážní časopis, že bych pro ně napsala článek z cesty pandemickým Španělskem. Naštěstí je to zaujalo a já mohla vyrazit na únorovou, deštěm zmáčenou pouť.
V čem a jak mohou takové cesty posunout život? Vy jste šla poutní cestu třikrát, to musíte být posunutá až neskutečně!
Adéla: Haha… Ono záleží na tom, odkud se člověk posouvá a kam chce dojít. Myslím, že ještě mám na čem pracovat. Ale je pravda, že poutě mi velmi pomohly uvědomit si, kdo jsem. Co od života chci a co ne. Jsem teď sebevědomější a pevnější ve svých životních touhách. Kdybych ale měla shrnout jednou větou, k čemu mi ty tři cesty byly, řekla bych: „Přivedly mě k mému muži.“
Michale, vaše loňská a společná cesta do Santiaga de Compostela byla asi Adélin nápad.
Michal: O pouť jsem si řekl sám, chtěl jsem pochopit, co na ní Adéla vidí. Přesvědčit se na vlastní nohy, jestli je opravdu léčivá. Dříve, než jsme spolu začali chodit, chodili jsme spolu docela hodně a často po Česku. Zjistili jsme, že je to naše společná vášeň.
Adéla: Vzhledem k tomu, že se Michal dřív na můj způsob putování nikdy moc netvářil, nenapadlo mě, že by se chtěl na pouť vydat. Když se ale lehce zmínil po naší pětidenní cestě od pramene Sázavy k soutoku s Vltavou, že by možná to Santiago zkusil, skočila jsem po té informaci „jak slepice po flusu“ a začala plánovat. Přede mnou musí být jeden opatrný, co říká. Jsem dobrodružná povaha, mám ráda extrémní výzvy.
Vydali jste se na cestu, z níž vznikla kniha. Rozhodnutí, že ji napíšete, přišlo kdy?
Adéla: Už před cestou jsem říkala, že by bylo hezké udělat z ní nějaký výstup. Ale jestli to bude článek, blog nebo kniha, to jsem rozmýšlela až těsně před poutí. Nakonec jsme se rozhodli pro knihu a cestou si dělali poznámky, schovávali malé artefakty, jako vizitky i účtenky, které nám pak připomněly detaily cesty.
Michal: Trošku lituju, že jsme si těch drobných připomínek z cesty nevzali víc. Každopádně bylo jasné, že svou pouť zaznamenáme. A že to nebude cestopis, protože nejsme Zikmund a Hanzelka. Vzniklo tak něco, čemu Adéla říká dušepis.
Panovala jednoznačná shoda, že při psaní knihy budete maximálně otevření?
Adéla: Otevřenost a naprostá upřímnost je pro mě stěžejní. Bez autenticity nemá takové psaní smysl. Takže jsem na ni velmi dbala a naše texty v tomhle ohledu korigovala.
Michal: Kniha je otevřená díky Adéle. Měl jsem s tím zpočátku potíže a opravdové pocity balil do načančaných literárních obratů a lyrických popisů krajiny. Nechtěl jsem se v knize vykreslovat jako literární hrdina, ale jako skutečný člověk, se všemi silnými i slabými stránkami.
Pro řadu lidí není příjemné prát prádlo na veřejnosti. Vy jste ho v knize vyprali, hodili na sušák a složili…
Adéla: No, za mě to není praní prádla. Podle mne si lidé obecně hrají na lepší, než jsou. Já i ve stand- -upech mluvím otevřeně a upřímně. Jsem taková, abych inspirovala. Aby se lidé nebáli ukázat, že jsou taky lidi. Nesnáším hru a přetvářku. Vlastním příkladem se snažím lidi uklidnit, že život s chybami je v pohodě.
Michal: Naše kniha rozhodně nelakuje nic narůžovo. Přiznává, že mít vztah po čtyřicítce taky znamená tahat na zádech z předchozích vztahů těžký batoh plný pochybností a bolístek. Knihou chceme inspirovat, že ačkoliv to někdy bolí, stojí to za to.
Pokud byste se stali pro některé páry inspirací, je skutečně zapotřebí vydat se na pouť do Santiaga? Nesplní stejný účel šikovně naplánovaná trasa třeba po Česku?
Adéla: Já šla i českou část Svatojakubské cesty, takže mohu srovnávat. Pro mě to stejné není. Za prvé se v cizině snáz oprostíte od vnějších vlivů, poznáte jinou krajinu a zvyky, a za druhé je ta cesta Španělskem duchovnější. Je na ní více kostelů a je uzpůsobená poutníkům. Máte tedy pocit, že tam tak nějak patříte. V Čechách to, alespoň podle mě, tak dobře nejde.
Knihu jste psali oba, co den, to dvě kapitoly. V jedné popisuje svůj pohled na věc Adéla, ve druhé Michal. Psali jste každý zvlášť, nebo spolu?
Adéla: Psali jsme zvlášť. Michal měl každou kapitolu většinou napsanou dřív a já ji předem nechtěla číst, aby mě neovlivnila. Po svém hrubém nástřelu kapitoly jsme si je navzájem přečetli a pak upravovali. Teď už inspirováni druhým, ale s vlastním základem. Byl to dobrý způsob psaní. Bavil mě. Opět nás společně vrátil na cestu. Celé večery jsme si předčítali, smáli se, uvědomovali si… Byla to opravdu pěkná párová terapie.
Je zajímavé číst, jak má každý na stejnou situaci jiný úhel pohledu. Myslíte, že to pro čtenáře může být i poučené?
Adéla: Rozhodně! To je právě na té knize cenné. Jedna situace je popsána z pohledu muže a ženy. Rozdíl bývá někdy markantní. Ukazuje, jak můžeme úplně stejný prožitek vnímat naprosto jinak. Jak si každý všímá jiných věcí. Jednu cestu jde každý člověk jinak. A to jsme se snažili otisknout do knihy.
Michal: Někdo se pozná v Adéle, někdo spíš v Michalovi. Alespoň takové máme první reakce na knihu.
Na cestě jste byli jedenáct dní. To se může zdát krátká doba na to, aby se dva lidé navzájem „proklepli“ a utvrdili v tom, že spolu chtějí strávit zbytek života.
Adéla: Zdánlivě ano, ale je to jedenáct dní v extrémních podmínkách. Říká se, že taková pouť je jako dva až tři roky běžného života. My si ukázali své mezní reakce. Často jsme šli na dřeň a hranice sil. Takový stav pak vyplaví leccos.
Michal: Jedna společná pouť nikomu šťastný vztah do konce života nezaručí. Je to jedna z mnoha životních etap. A i když tahle byla pro nás dva zásadní, docela dobře vše vystihuje jedna moje věta v knize: „Naše Santiago je ještě daleko. Daleko před námi.“
Šli jste před rokem. Máte pocit, že to bylo včera, před třemi měsíci nebo deseti lety?
Adéla: Děsně to utíká. Jsem ráda, že jsme z cesty napsali deník a ten čas tím alespoň trochu zastavili. Díky knize je z toho stráveného času artefakt, a tak se nestal tekutým pískem jako spousta mých dní. Myslím, že potřebuju psát dál. Zachycovat momenty. Lépe se mi pak vše uvědomuje. Mám hodně plné dny a člověk zapomene, co vše prožil, co ho zaujalo.
Na konci cesty vás, Adélo, požádal Michal o ruku. Svatba je „za dveřmi“. Vzhledem k vaší lásce k turismu, odehraje se veselka v pohorkách?
Adéla: Jen to ne! Mám ráda podpatky. Každá situace chce své. Ale bude svatba v přírodě, v tábornickém prostředí, plná dětské radosti a svatojánské magie.
Michal: Goretexovou svatbu se svatebním řízkem v ešusu neplánujeme. Ale odehraje se v přírodě. A bude i táborák, kytara a bedna od whisky.
Co pro vás kniha Santiago, má lásko znamená?
Adéla: Je pro mě čistým záznamem úseku mého života. Jako fotografie z rodinného alba. Je v ní všechno. Radost, bolest, smích i pláč. Je plná a nadějeplná.
Michal: Splnil jsem si sen. Vždycky jsem chtěl napsat knihu. Že jsem ji napsal se svou životní láskou je neskutečně krásné. Teď už začínám psát další.
Tentokrát sám. Bude o přátelství mezi muži a o našich toulkách českou krajinou. Všechno, co v ní bude, se opravdu stalo. Teda… skoro všechno.
A čím by měla být pro čtenáře?
Michal: Je o naději, že vždycky jde začít znova. Znova a lépe. I když to někdy není procházka růžovým sadem, ale kopcovitým terénem v hustém lijáku.
Adéla: Měla by pro ně být svědectvím jedné upřímné lásky klopýtající nejen přes kopce. Byla bych ráda, kdyby je potěšila a kdyby v ní našli kus sebe. Kdyby se ztotožnili s některými našimi hodnotami a třeba se rozhodli pracovat na něčem novém ve svém životě. Kdo ví, co koho osloví.
21
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
