Bohužel těhotenství jsem hned od začátku snášela těžce a můj milý na to nebyl vůbec připravený. „Tebe snad posedl ďábel?!“ šokoval mě hláškou, když jsem každou chvíli odbíhala na toaletu. Vyčítal mi, že si se mnou ještě nic neužil, a mně je pořád špatně.

„Víš co, tohle nemá cenu, nemůžu ztrácet čas se ženskou, které je čtyřiadvacet hodin pořád zle,“ šokoval mě podruhé, když se rozhodl, že se rozejdeme. Velká láska skončila ještě dřív, než se dcera narodila. Byla jsem z toho nešťastná, ale co jsem mohla dělat?

K tátovi jen na návštěvu

Před narozením naší dcery jsme se pak sešli pouze jednou, to když mi podepsal papíry do porodnice se souhlasem, že dítě bude mít moje příjmení. Když se dcera narodila, přišel se na ni podívat.

Pak se za námi občas stavil, když už jsem byla s dcerou doma a sama se o ni starala. Jednou se mě Adam zeptal, zda bych mu ji nepůjčila, že by ji ukázal svým rodičům.

Souhlasila jsem, říkala jsem si, že je to navzdory všemu její otec a že bude dobré, pokud si k holčičce vytvoří nějaký vztah. Jeho babička, která uměla háčkovat, dcerce vždycky něco pěkného vytvořila, takže se z návštěv vracela s novými oblečky.

Druhá šance

Nepředpokládala jsem, že bychom se my dva dali ještě někdy dohromady, protože jsem byla z Adamova chování dost zklamaná. Pochopila jsem, bohužel až příliš pozdě, že jsem se zamilovala a otěhotněla se sobcem s divným charakterem. Opustil mě přece v těhotenství, to jsem nedokázala překousnout. Navíc jsem si zpětně uvědomila, že jsme každý úplně jiný, jen já to ve své počáteční zamilovanosti přehlížela.

Jenže Adam se nějak podezřele snažil, byl na mě hodný a zajímal se o dceru… Když byl malé necelý rok, rozhodli jsme se, že to kvůli ní spolu zkusíme. Chtěla jsem jí dát šanci, aby vyrůstala v úplné rodině.

Týden v domě

Nastěhovala jsem se s dcerou do domku, kde bydlel Adam se svými rodiči. Nám patřilo celé přízemí. Adam měl zařízený jen obývák, ve kterém i spal, a tak jsem hodlala upravit kuchyň, ložnici a koupelnu. Prostě jsem měla v plánu zařídit celý byt, aby se nám tam pěkně žilo. Na dětský pokoj už jsme neměli peníze, ale řekli jsme si, že malá ještě rok vydrží s námi, než jí uděláme pěkný pokojíček.

Plány to byly skvělé, ale myslela jsem, že se o náklady na vybavení bytu podělíme. Ovšem to jsem se spletla, neboť druhý den po tom, co jsem se nastěhovala, mě čekalo kázání. „Manželé nejsme, takže nepočítej s tím, že ti budu dávat nějaké peníze na jídlo. Naopak chci, abys přispívala našim na inkaso. Zadarmo tady bydlet nemůžeš,“ šokoval mě Adam. A ještě dodal, že si nepřeje, abych se vracela do práce.

V tu chvíli mi došlo, že mé stěhování byla chyba, protože my dva se prostě nikdy nemůžeme shodnout. „A jak si to představuješ?“ ptala jsem se. „Dostávám jen rodičovský příspěvek, ten je minimální, a z toho mám živit celou rodinu, nakupovat, ještě přispívat vašim, ale do práce se vrátit nesmím?“ spustila jsem rozčileně a dala mu gestem najevo, co si o něm myslím. Adam se urazil a udělal mi v tu chvíli radost aspoň tím, že si sbalil peřinu a odešel spát do druhé ložnice, kterou si provizorně zařídil v neobydleném dětském pokoji.

Ještě že odešel, v tu chvíli bych ho nejraději přetrhla. V duchu jsem si nadávala, jaká jsem husa, že jsem Adamovi zase uvěřila sladké řeči o rodině. Chtěl ze mě jen tahat peníze! Od té doby jsme spali odděleně, takže společnou ložnici jsme spolu sdíleli jen jednu noc. Tu první…

Bujaré stěhování

Když se mi všechno rozleželo v hlavě, usoudila jsem, že tohle nemám zapotřebí a že se nenechám vykořisťovat. Takže po týdnu jsem se opět sbalila a stěhovala se s dcerou přechodně k našim. Stěhování bylo hodně bujaré, Adam dělal scény, a o zábavu měli určitě postaráno všichni sousedé z okolí, kteří škodolibě sledovali, jak se stěhuju sem a tam.

Pak jsem si musela pronajmout malý byt, jenže tam se mi bohužel nevešel nábytek, který jsem už zbrkle a neuváženě nakoupila do Adamova domu. Ale bylo mi to už jedno, čert vezmi ty peníze, hlavně že jsem měla klid a definitivně se přesvědčila, že s otcem svého dítěte se nedá na ničem rozumně domluvit, natož s ním žít.

Až časem jsem zjistila, že kromě mě měl „ulovenou“ další ženu, kterou si k sobě chtěl nastěhovat, když to se mnou nevyšlo. Potřeboval nejspíš někoho, kdo mu bude dělat servis a přispívat jeho rodičům na provoz domu. Ale nakonec Adam stejně zůstal sám, žádná žena s ním nevydržela. Vlastně se nemůžu divit.

Sama, ale v klidu

A naše dcera? I když jsem ji vychovala sama, snad nestrádala a měla pěkné dětství i dospívání. Dnes už je dospělá, vystudovala, postavila se na vlastní nohy a myslím, že se jí v životě daří dobře.

Se svým tátou se nestýká. Cestu k sobě si ti dva nikdy nenašli, a mě to dávno přestalo trápit. Co by mohla čekat od nezodpovědného člověka, který myslí pouze na sebe a všechno dělá pro svůj prospěch?

Tak jen doufám, že dcera nepůjde v mých stopách a najde si životního partnera, který jí bude oporou a bude ji mít opravdu rád.

Čtenářka z jižní Moravy (jméno redakce zná)