U vás doma se vždy muzicírovalo?
Jsem rád, že začínáte tématem rodiny, v ní je opravdu základ. Já jsem měl to štěstí, že jsem vyrůstal v harmonické rodině a k tomu patřilo i časté zpívání a muzicírování v rodinném kruhu. Z toho se dá čerpat celý život v osobním, v mém případě i profesním muzikantském bytí. K zážitkům a základním emocím z dětství se vrací snad každý člověk, tím spíš, chce-li se nějak autorsky realizovat.

Předpokládám, že hudba neminula ani vaše děti…
Oběma dětem jsme dopřáli všestranné múzické vzdělání, ale v žádném případě jsme si na nich nikdy nepotřebovali a nechtěli plnit své nesplněné sny. Hlas jejich srdce je nakonec zavedl každého trochu jinam – syn Marek studuje housle na konzervatoři v Praze a dcera Anička divadelní režii na JAMU v Brně.

Hrával jste u táboráku na kytaru?
Ano, a rád. Protože hrát na kytaru a zpívat, to bylo něco jiného, než cvičit na housle a jednou za čas, ve velkém stresu, vystoupit na pódiu. V dobách mého dětství a mládí to tak bylo, dnes se to naštěstí dělá a vnímá daleko citlivěji. No, každý kluk se chce v jistém věku předvést a líbit holkám a kytara s romantickými písničkami o lásce, přírodě a krásných vztazích jsou tím nejlepším, nebojím se říct univerzálním klíčem k otevření dívčích srdcí.

Umíte hrát na cimbál?Kdysi jsem se učil a trochu jsem něco i zahrál. Ale časem jsem pochopil, že v životě nelze stihnout všechno, takže jsem si uchoval pasivní znalost, abych při psaní partitury věděl, co se cimbalistovi hraje lépe či hůře. Ale takto musím znát spoustu dalších nástrojů, nejlépe celý symfonický orchestr.

Máte absolutní sluch?
O tom kolují různé legendy, ale lidí se skutečně absolutním sluchem, kteří kdykoliv neomylně poznají a pojmenují ten či onen tón různé výšky, není zas až tolik. Často je to těmto lidem dokonce na obtíž a při některých kmitočtech trpí. Já jsem se naučil poznávat tóny odvozeně – vycházel jsem ze svého hlasového rozsahu a v duchu si tóny broukal, anebo tím, že jsem pravidelně cvičil a fixoval si jeden tón, od kterého jsem pak odvozoval další.

Která je vaše nejoblíbenější tónina?
Nemám oblíbenou tóninu, spíš je to podle toho, co chci jako autor vyjadřovat. Samozřejmě durové tóniny s křížky jsou tvrdší a jásavější, mollové s béčky zase měkčí a jemnější. A samozřejmě záleží také na tom, pro jaký hudební nástroj je skladba určena, co má vyjadřovat a podobně.

Vnímáte tóniny barevně?
Nevnímám ani tak barvy jako spíš obrazy, tím spíš ve spojení se slovy. Při čtení některých básní si představuji obrazy, které se pak snažím vyjádřit hudebně. Ale to je zcela individuální pocit. Každý okamžik v životě nám nabízí miliony různých možností, jak jistý pocit, zážitek nebo emoci vyjádřit. A to je na tvůrčí činnosti to krásné. Už první krůček, kterým nějak nastoupíte, vás vede k dalšímu, a na vás je, jakou cestou chcete jít dál a co chcete vytvořit. To je krásné a těžko sdělitelné tajemství jakékoliv tvorby.

Jakou hudbu posloucháte doma nebo v autě?
Dřív jsem hltal všechno a poslouchal hudbu jakéhokoliv žánru. Dnes už vím, že ne vše si má člověk nechat vstoupit do života, že je dobré si udržovat jistou poslechovou a obecně zážitkovou hygienu. Stále víc a víc považuji za nejkrásnější hudbu ticho nebo symfonii zvuků přírody.

Zpíváte si někdy jen tak sám pro sebe?
Zpívám si, pobrukuji nebo pískám podle nálady. A když něco píšu, neodbytně se mi vracejí a znějí mi motivy a melodie i ve spánku.

Zhudebnil jste mnoho veršů Jana Skácela. Kdy jste se s jeho básněmi setkal poprvé?
Básně Jana Skácela jsem znal už jako student, ale osobně jsem se s ním setkal až v polovině osmdesátých let při spolupráci s brněnským Divadlem na provázku, kde se realizovala inscenace Na dávném prosu s hudbou Miloše Štědroně. A ten mě právě přizval k natáčení jako interpreta. Pak následovalo několik dalších setkání, která vyvrcholila večerem, kde byl hostem Hradišťanu v klubu ve Starém Městě v roce 1987. K první autorské práci s verši Jana Skácela jsem se dostal, když jsem byl požádán našimi přáteli Irenou a Milanem Ráčkovými z Rakouska, abych se ujal jejich zhudebnění pro večer poezie ve vídeňském Burgtheatru.

Tím to ale zdaleka neskončilo…Čím víc jsem se v průběhu dalších let nořil do jeho veršů, tím více jsem byl jimi okouzlen. Toto okouzlení se asi nejšťastněji projevilo v hudebně tanečním představení O slunovratu, které jsme vytvořili v roce 1997 společně s choreografkou Ladislavou Košíkovou. Z tohoto pořadu jsou písně Modlitba za vodu, Sonet o lásce a modrém portugalu, Mrtví a řada dalších, které jsme pak s Hradišťanem natočili na CD. Od té doby jsem zhudebnil mnoho Skácelových básní nebo se jimi inspiroval k volné tvorbě. Nacházím v nich moudrost, krásu slova, melodiku i rytmus a v neposlední řadě pro mě tak důležité obrazy. Ale tvůrčí proces se slovy těžko popisuje…

Byla to „láska na první poslech“, nebo jste si k nim musel hledat cestu?
V podstatě láska na první poslech i pohled a s přibývajícími léty, kdy jsem zkoušel leccos jiného, se můj vztah prohluboval, asi je to můj osudový básník.

Většina vašich písní je o lásce, naději, víře v dobro. Objevuje se v nich i humor?
Já doufám, že ano, především v těch o lásce. Ale určitě to nejsou písně prvoplánově zábavné nebo „bavičské“. Na to nemám. Humor mám opravdu rád a každý, kdo zná naše pořady s arciopatem břevnovského kláštera Prokopem Siostrzonkem, se mnou bude snad souhlasit.

Předplaťte si Deník.cz a získejte zdarma e-knihu plnou ovocných receptů. Více na: denik.cz/predplatne.

Jste znám tím, že v hudbě dokážete propojovat zdánlivě neslučitelné žánry. Co pro vás v tomto ohledu bylo největší výzvou?
Nedá se říct, co bylo největší výzvou. Ve stavění mostů mezi hudebními žánry, mezi různými kulturami a vlastně mezi lidmi obecně, vidím zásadní smysl. Možná neskromně řeknu, že tato snaha se line jak červená nit celým mým profesním životem. To vše šlo po malinkých krůčcích – nejdříve u nás doma v republice od první spolupráce s Petrem Ulrychem, dále s Pavlem Žalmanem Lohonkou, Vlastou Redlem, Emilem Viklickým, Spirituál kvintetem a také nejrůznějšími komorními a symfonickými orchestry a sbory jako byly Bambini di Praga nebo Kantiléna z Brna. A po roce 1989, kdy se otevřely hranice, přišly další výzvy – spolupráce s Alisterem Andersonem ze severní Anglie, s japonským multiinstrumentalistou Yas-Kazem, s jihoafrickým muzikantem, zpěvákem a také asistentem na univerzitě v Kapském Městě Dizu Plaatjiesem. Ale událostí, která mně zásadně zasáhla a také vzala sen o „kráse růzností a jednotě lidství“ na této planetě, byl útok 11. září 2001 v New Yorku. Až teprve v roce 2008 jsem byl schopen pozval skupinu Altai Kai z Altaje k účinkování v suitě Chvění, kterou jsem tehdy napsal pro Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK a ve které účinkoval také Hradišťan a afroamerická zpěvačka Brenda Jackson. Jistým symbolickým završením tohoto stavění mostů na domácí půdě je naše zatím poslední CD se Spirituál kvintetem a Dagmar Peckovou, na kterém má své výsadní postavení píseň Za svou pravdou stát. Žijeme v proměňujícím se a šálivém světě, kde černé se prohlašuje za bílé a bílé je očerňováno, ale některé pravdy a jistoty by měly a musí zůstat neměnné. To je jeden ze vzkazů našeho CD.

Využíval jste s Hradišťanem období bez koncertů k práci na novém CD?
Věřte, že nelenoším, napsal jsem několik písní pro Hradišťan, ale v té divné době jsme nemohli ani zkoušet. Navíc v uplynulých dvou letech jsem se víc věnoval psaní spíše vážné hudby – Smyčcový kvartet Blízkost, Moravské tance pro smyčcový orchestr a teď nejnověji smyčcový kvartet se sólovým mužským hlasem na texty starozákonních žalmů – pro Graffovo kvarteto a sólistu Romana Janála. Termín premiéry měl být 20. října 2020, ale covid-19 nám to znemožnil. Hradišťan v žádném případě nechci a nebudu zanedbávat a těším se na nový monotematický projekt, který snad v roce 2021 spatří světlo světa. Ale o tom více, až bude hotový.

Kromě toho, že skládáte a koncertujete, jste i televizním moderátorem. Jak jste se k této práci dostal?
Moderátorem se v žádném případě necítím, jsem prostě ten, kdo se svých hostů ptá na to, jak oni potkávali svět, jaké byly jejich základní uzlové životní body, které je nasměrovaly a přivedly až tam, kde jsou dnes. V žádném případě nejsem investigativní novinář, jenž se energicky a důsledně doptává na konfrontační témata. Já se snažím, aby se hosté cítili dobře a byli v pohodě, a ptám se na to, o čem chtějí hovořit nebo zpívat, aby byli tím, co dokázali a co umí, pro ostatní spíše vzorem. Vždyť TV Noe je programově televizí dobrých zpráv a funguje nezávisle na reklamách, což je úžasná věc. Nikdo nás v našem povídání nepřerušuje ani neatakuje a dopřává nám svobodu.

Své hosty si vybíráte sám?
Hosté jsou většinou z uměleckého světa, nejčastěji pak z hudební oblasti, s mnohými jsem spolupracoval nebo mě s nimi něco spojuje. Ale vybíráme je vždy po domluvě společně, nejčastěji s dramaturgyní Naďou Urbáškovou, která má velké zkušenosti z televizní práce a navíc výjimečný dar, jakýsi instinkt pro neprvoplánové nápady. V této spolupráci jsme tak připravili pro TV Noe již 80 dílů pořadu Jak potkávat svět a doufám, že nám situace dovolí realizovat ještě další.

Vyvedl vás některý z hostů vyloženě z míry?
Snažím se být vždy připraven na cokoliv a nenechat se zaskočit. Ostatně přímé přenosy skýtají samy o sobě různá překvapení, třeba v podobě výpadku signálu nebo dešťové přeháňky, když jsme jednou vysílali ze střechy Telepace v Ostravě. Ale jednou mě docela zaskočil profesor Dušan Holý, vynikající zpěvák, který na dotaz, jaké má životní krédo, si vzal připravený papír s úvahou Františka Saleského na téma stáří. Je to krásný a moudrý text, jednou jsem ho už slyšel v podání Alfreda Strejčka, ale Dušan Holý po přečtení úvodních řádků říká: „Na, Jurko, ty to přečteš lépe, tady to máš.“ A mně nezbylo, než se s tím popasovat, bylo to ve velikosti písma, na které jsem potřeboval brýle, naštěstí jsem je měl na dosah. A druhé štěstí bylo, že mě hudební improvizací citlivě podkresloval jeho vnuk a vynikající klavírista Dušan Holý mladší. To jsou neopakovatelné, ale krásné okamžiky.

Vzhledem k okolnostem jsme se loni museli obejít bez vašich adventních koncertů…Je mi líto, že adventní koncerty nebyly, opravdu nám to všem chybělo. Kontakt s diváky je nenahraditelný. Vždyť tam nejde jen o pár písniček, ale o daleko hlubší symboly a významy. Jisté uvědomění si významu času a jeho smyslu, jeho rozčlenění na životní fáze, na roční období a různé výroční rituály, které nám dávají životní řád. Jsem přesvědčen, že pokud dnes budeme kulturu přehlížet a nazývat ji volnočasovou aktivitou, jak se nám někdo snaží podsouvat, dříve či později se nám to vymstí. Vždyť se tím útočí na podstatu lidské civilizace a její historii. Je to hloupé a nesmírně neuctivé. Copak se tvůrčí zápasy takových osobností, jako byli třeba Bedřich Smetana, Antonín Dvořák nebo Karel Čapek, odehrávaly jako „volnčasová aktivita“? A pragmaticky dodám, že umělci platí daně jako všichni ostatní.

Myslíte, že se lidé z událostí kolem pandemie v něčem poučí?
V každé životní situaci jsem si vždy kladl otázku, k čemu mě to má přivést. Stejně tak se ptám i dnes. Myslím, že by to mohlo lidstvo přimět k větší skromnosti, když se to nebude dařit, tak pak k větší pokoře, a když budeme nepoučitelní, tak k samotnému sebezničení. Ale přesto věřím, že něco tak úžasného, jako je naše planeta ve své kráse jednoty růzností, nemůže zaniknout.

Stojí vaše životní trojnožka – rodina, práce, víra – pevně?
Věřím, že ano. A jsem rád, že jsem nikdy názory neměnil, což samozřejmě neznamená, že člověk někdy nepochybuje, ale za tím, co jsem říkal celý život, si stojím.

Jiří Pavlica, časová osa:

1953
Narodil se 1. prosince v Uherském Hradišti.

1972
Začal hrát v Hradišťanu.

1978
Stal se jeho uměleckým vedoucím. Absolvoval studium na FF Univerzity Palackého v Olomouci.

1979
Dokončil brněnskou konzervatoř.

1982
Hradišťan vydává LP Byla vojna u Slavkova.

1984
Oženil se, jeho manželka Martina je dnes docentka na FF Masarykovy univerzity v Brně.

1998
Vyšlo CD Moravské koledy – Hradišťan a Bambini di Praga

1999
Narození dcery Anny Magdaleny, syn Marek se narodil o čtyři roky později. O slunovratu – CD Hradišťanu se zhudebněnými básněmi Jana Skácela (platinová deska).

2007
CD Chvění – Hradišťan, Filharmonie Brno, Jumping Drums, Altai Kai z Altaje (zlatá deska).

2014
CD Vteřiny křehké – Hradišťan (platinová deska).

2020
Vychází společné CD Hradišťanu s Dagmar Peckovou a Spirituál kvintetem.

TEREZA LOKAJÍČKOVÁ