„To nám byl čert dlužen,“ vychrlil na žádost o zhodnocení situace provozovatel jedné z vlašimských hospod. Jeho jméno Deník zná, ale respektuje jeho přání nebýt jmenován a neuvádět ani název podniku. Nechce prý, aby na něj někdo skočil a zaklekl ho.

„Když mě nebudete jmenovat, povím vám všechno,“ slíbil a také to splnil. „Světlo na konci tunelu žádné nevidím, proto si myslím, že nás řídí lidé z Marsu,“ řekl. „V politice státu se už vůbec nevyznám. Supermarkety nadnárodních řetězců jsou narvané lidmi a malá hospoda je zavřená. Je to postavené na hlavu,“ dodal.

Od loňska se podle něj nezměnilo prakticky nic. Stále je zavřeno a vydává se jen jídlo z okénka. Jen už je jasné, jak dlouho měly restaurace normální režim. „V létě to byly tři měsíce a v prosinci dalších osm dnů,“ vypočetl majitel restaurace.

Také proto dostává alespoň nepříliš výraznou podporu na mzdy zaměstnanců. Ale kompenzace na nájemné vázne. Za poslední čtvrtrok loňského roku ji ještě neviděl a to přes to, že majiteli objektu musí platit pravidelně a včas.

„Jen se podívejte na kalendář. Už je za námi skoro další kvartál,“ upozornil a připomněl, že chod restaurace sestává i z dalších fixních výdajů. Třeba za energie nebo splátky leasingů gastronomických strojů a zařízení.

„Nemít vlastní prostředky a rodinu, už bych to nedělal. Vlastně podnik dotuji,“ tvrdí, ale obavy z krachu nedává znát. „Že bych se neuživil, toho se opravdu nebojím. Mrzelo by mě to ale především kvůli mým zaměstnancům,“ dodal.

Připomněl rovněž, že stát provozovatele hospod řadu let „obtěžuje“ povinností dodržovat nařízení o EET a teď, kdy by mohl právě data z těchto přiznání využít pro rozumnou věc pro ty, kteří plnili nařízení bez problémů, neudělá to.

„Vědí, přesně, jaké tržby jsme v době před covidem měli,“ uvedl s tím, že respektuje situaci, vnímá ji jako velký průšvih, ale řešení v uzavření všeho považuje za nelogické. „Nejhorší je, že už ani nevím, čemu věřit,“ uzavřel.

Prakticky stejně situaci vnímá také Veronika Bubeníková, provozovatelka Švejk restaurantu U Zimů na benešovském Malém náměstí. „Stojí to za prd!“ řekla bez okolků.

„Každý v televizi slyší, jak nám stát zvyšuje kompenzace, ale už se nedozví, že na ně kvůli spoustě podmínek dosáhne málokdo,“ upozornila mladá maminka dvou dětí s tím, platbu jako kompenzaci nájemného obdržela od státu za ten rok s covidem jen jednou.

„Bylo to sto čtyřiačtyřicet tisíc a to je výsměch. Jen měsíční režii máme dvě stě padesát tisíc,“ upozornila a vysvětlila, že kvůli tomu, že stát v počátcích pandemie neproplácel mzdy zaměstnanců, musela je restaurace propustit. A když je po nějakém čase znovu do práce přizvala, neměla už na kompenzace mezd nárok.

„Abychom měli na placení hypotéky, manžel šel dělat k zedníkům,“ sdělila Veronika Bubeníková. Alespoň nějaké příjmy má restaurace z prodeje jídel z okénka. Vedle obědů prodává ve středu a v pátek také večeře. Přesto prodej jídel klesl proti stavu z doby předkoronavirové o 90 procent.

„Jsme tady jen proto, že tu jsme, že jen nesedíme doma a netrápíme se. Vlastně ale jen přežíváme, čekáme kdy to skončí a jaké to bude dál. Jestli se lidé třeba nebudou bát chodit do hospod. Moc dobře to nevidím, i když jsem ještě mladá a optimistka. Pomalu ale už ztrácím energii i ten optimismus,“ dodala Veronika Bubeníková.