Soutěž měla tři kategorie – přímá ošetřovatelská péče, vzdělávání a management a také čestné ocenění za celoživotní dílo v ošetřovatelství. Marie Křížová se pak umístila v sekci vzdělávání a management na třetím místě. Do soutěže ji nominovalo vedení RÚ.
„Bylo to asi proto, jakou práci odevzdávám a vedení si toho všimlo," odpovídá trochu rozpačitě na dotaz Benešovského deníku stále usměvavá Marie Křížová.


A právě úsměv je to, co zdobí tvář Marie Křížové dost často. Pochvalně o tom v její nepřítomnosti hovořil také ředitel ústavu Josef Hendrych.


„Má prakticky stále dobrou náladu," vysvětlil k tomu direktor.


I úsměv je součástí rehabilitace. Ta totiž není jen o „lámání v kole", tedy cvičeních po úrazech nebo mozkových příhodách, ale její výsledek je přímo závislý i od prostředí a vystupování pracovníků ústavu. V Kladrubech platí trochu vousaté, ale stále platné, že veselá mysl, je půl zdraví.


A tak to vnímají i ti, kteří pomoc ústavu vyhledávají. A nenechávají si to pro sebe.


„Chodí sem spousta děkovných dopisů," potvrdila Marie Křížová. „Lidé jsou spokojeni s ošetřovatelskou péčí i s ubytováním. Personál se snaží dělat všechno pro to, aby se tu pacienti cítili opravdu dobře. Vychází to také z toho, že máme svou práci rádi a pacienti to vidí a vnímají," vysvětlila staniční sestra pátého oddělení RÚ Kladruby.


To poskytuje péči jak pacientům z Česka, tak z ciziny. Velice často pacientům z arabského světa. Právě proto jsou na chodbách dvoujazyčné informace. V češtině a arabštině.


Že je Marie Křížová skutečně ženou na svém místě, dokládá i její odpověď na další dotaz – s kým je v jejím oddělení největší potíž?


„Musíme to zvládat a zvládáme to, i když naši pacienti z arabských zemí nejsou příliš disciplinovaní. Někdy s dodržováním režimu mají opravdu problém. Mají totiž jinou mentalitu," říká z vlastních zkušeností, ale odmítá, že by Arabové měli problém s tím, že se o ně starají ženy. „Když k nám nastupují na rehabilitaci, ví o tom, že s nimi budou pracovat většinou ženy," potvrzuje Marie Křížová. „Je ale také pravdou, že my, jako staniční sestry, u nich máme větší respekt, než běžné sestry," vysvětlila Marie Křížová.


Při vyhlášení soutěže Sestra roku v karlínském divadle ale na tohle nemyslela. Ještě než do Prahy odjela, už v době, kdy ji vedení ústavu chtělo do soutěže přihlásit, ptala se svých nadřízených, proč právě ona a ne někdo jiný. Odpovědí jí bylo to, že to tak cítí.


„Probírala jsem to v hlavě ještě docela dlouho a nakonec jsem řekla dobře, zkusím to. Stejně jsem si ale pořad říkala, že mě určitě ani nevyberou," vzpomíná.


Ale všechno bylo nakonec jinak. Porotci probrali náplň práce všech přihlášených a nakonec mezi sedm nejlepších zařadila právě i sestru z RÚ Kladruby.


„Na jevišti v Karlíně to byl hodně zvláštní pocit. Když jsem tam přicházela, mísila se ve mě radost a velká obava, co tam budu před tolika lidmi říkat. Možná právě proto si už vůbec nepamatuji, jakou mi moderátor večera Libor Bouček položil otázku ani to, co jsem mu odpověděla. Kolegyně v hledišti mě ale ujistili, že jsem mluvila docela dobře," zasmála se ve své malé kanceláři v podkroví pátého oddělené.


Do Prahy ji doprovodili nejen kolegové, ale také rodina. A právě objetí od vnoučat po konci vyhlašování, bylo pro Marii Křížovou hodně silným zážitkem.


Vyhlášení samotné i skleněná cena, kterou si do Kladrub z Prahy přivezla, ale nezměnily nic na tom, jak Marie Křížová bude svou práci vykonávat dál. Změnilo se asi jen to, že ji ve Vlašimi zastavilo několik lidí, které ani nezná a blahopřáli jí, protože ji poznali v televizi. Asi nejvíc jí ale potěšilo, když jí gratuloval muž z pneuservisu, kde přezouvala pneumatiky. Přes to, že ho ujišťovala, že nevyhrála, ale skončila až třetí, řekl: „Pro nás jste ale první."


Přes to všechno ale Marie Křížová ocenění vnímá spíš jako cenu pro všechny zdravotní sestry, které svou práci dělají s láskou.