Zemědělec hospodařící na celkem šestašedesáti hektarech zařazených do projektu Ministerstva zemědělství ČR, které leží nedaleko želivské přehrady Švihov, na uvedené výměře pěstuje řepku, pšenici a hrách.

Když se na výhledy produkce loni Benešovský deník předsedy agrodružstva dotazoval, obával se, že bez ošetření polí bude úroda slabší. „Úroda byla ale naprosto normální. Dosáhli jsme podnikového průměru, žádný výpadek jsme nezaznamenali,“ řekl.

Podle laického názoru je možné třeba i to, že pole nyní 'dojíždějí', a je možné, že se absence chemie projeví až později, až z půdy zcela 'vyprchá'. Jenže právě to si zkušený zemědělský podnikatel nemyslí. „Chemické látky, které se běžně používají na ošetřování rostlin v půdě nezůstávají dlouho. Proto si nemyslím, že by z toho kytky žily ještě několik dalších let,“ vysvětlil. „Takhle to nefunguje. Myslím si ale, že byl zkrátka dobrý rok,“ dodal.

I když si Jiří Dědič dříve nedovedl představit pěstování bez pesticidů, po prvních zkušenostech má nyní jiný názor. „Myslím si, že do budoucna bude právě tohle ta správná cesta, respektive, že to bude muset být ta správná cesta,“ tvrdí.

Popisuje přitom, že na zemědělské podnikatele stát vyvíjí tlak na omezování chemických postřiků. Současně ale upozorňuje, že prvotní dobré výsledky hospodaření bez chemie nemusí být trvalé. „Může přijít rok, kdy si plodiny neporadí. Může přijít tlak ze strany škůdců nebo houbových chorob. Když nebudeme mít jak pole ošetřit, může to být pro ten rok špatné,“ míní.

Na proces snižování chemikálií při zemědělské velkovýrobě uvolňuje ministerstvo zemědělství každý rok 60 milionů korun. Dotacemi pomáhá minimalizovat zemědělcům případné ztráty. Také Agrodružstvo Studený už dotaci obdrželo, protože ministerská kontrola dopadla dobře.

Jiří Dědič se ale také zamyslel nad tím, jaká by mohla nebo měla být další cesta české zemědělské výroby. Připustil, že kromě snižování chemikálií by byl přínosný i třeba návrat k polím, jako mají v Rakousku. Tam násilnou kolektivizaci neznají a scelování polí nebo rozorávání mezí už vůbec ne. To Česko kvůli tomu ztratilo 250 tisíc kilometrů polních cest. Ty v Rakousku mají a krajina je tam plná života. Ta české má i lány s výměrou přes 100 hektarů.

„Možná teď střílím do vlastních řad, ale myslím si, že zmenšování polí je cesta k oživení krajiny. V naší oblasti velké lány nemáme a historicky jsme ani neměli. Naše největší pole má třiadvacet hektarů a celou naši výměru máme rozkouskovanou na šedesát půdních bloků. V průměru na jedno pole tak vycházejí dva hektary,“ popsal Jiří Dědič, i připustil, že náprava rozoraných mezí nebude lehká.

„Ale chtělo by to udělat. Vidím to jako cestu, kterou by chtělo dotáhnout do zdárného konce,“ řekl a jeho výrok koresponduje s tím, který Deníku sdělil už loni na podzim: „Věřím, že to nakonec všechno dobře dopadne. Už jsme přečkali horší věci.“