Ale hezky popořádku. „Pojďte se mnou cvičit. Vy to cvičení popíšete jako chlap, já jako žena," houkla na mne redaktorka Veronika. „Proč ne," zatvářil jsem se jistě. A tak mířím do čestlického aquaparku. Po celodenním sezení jsem rozlámaný, od absolvování Pražského maratonu, který jsem doslova přežil, uplynul měsíc a já jsem se od té doby skoro ani nehnul.
„Půjdeme na cvičení Ploché bříško," říká Veronika. Fajn, to potřebuji, myslím si. Jenže těsně před hodinou měníme plán. Máme cvičit power plate, to je takový přístroj, na kterém se prostě nějak cvičí a tak se nějak posilujete. Sedím na chodbě, za pár minut TO začne. Přichází Veronika a oznamuje další změnu: „Budeme cvičit bosu, jinde neměli volno." „A co to je?" ptám se jako fitnessový neznaboh. „Půlkulaté míče," špitá Veronika. To už ale stojíme v sále, sympatická cvičitelka Inge ihned pochopí, že jsme tu poprvé. Ještě jsme nezačali a ona už tuší, co jsme zač.
„Tu" věc si pokládáme před sebe plochou části za zem. Nahoře se tyčí půlmíč, půlkoule.
Start. Zaduní muzika, nějaká duc, duc a Inge předcvičuje. Jednoduché. Nahoru, dolů, doleva, doprava tak se pořád ty výšlapy na balon střídají. Vždy chvíli cvičíme jeden cvik, pak změna. Těch cviků jsou desítky. Výšlap nahoru a dolů, to je fajn, ale když mám zůstat stát nahoře a jednu nohu všelijak zvedat, začnu v nohách cítit svaly, o kterých jsem dosud netušil. Protahují se mi všechny možné šlachy a úpony tak, že mne záhy brní kotníky a přemýšlím, jestli tohle přežiju bez jejich vykloubení.
Čemu se bosu podobá? Jako neznalec bych to odhadl, že je to podobné jako na bedýnkách. Jenže bedýnka je pevná. Tohle je plné vzduchu a udržet rovnováhu na tom vlastně ani nejde. Potřeboval bych bidlo, abych držel balanc. Když už jakž takž dokážu jeden cvik zvládnout, aniž bych opustil nedobrovolně půlkouli, následuje další cvik. Takže jsem stále ve stádiu hledání.
Čtěte také: Malý míč, který udolal i maratonského běžce
Je konec, udeřila šedesátá minuta. Vydržel jsem to. Jsem protažený, bolí mne mnoho svalů, triko propocené. Žádné piánko, makačka. Těch šedesát minut mělo pro mne několik zlomových momentů.
První moment: asi třetí minuta zjišťuji, že jsem si nevyčistil boty a začínají mi odpadávat kousky suché hlíny. Trapas. „Já to uklidím," říkám k Inge, aby byla klidná.
Druhý moment: pátá minuta na čele mi vyskočila první kapka potu. Následně se pot začal řinout potůčkem.
Třetí moment: desátá minuta kotníky zabolí. Oba. Pořád musejí totiž vyrovnávat stabilitu. A fakt to nejde. Chvílemi mne napadá, že mám kotníky z gumy, tak se vrtí.
Čtvrtý moment: třicátá minuta podlamují se mi kolena
Pátý moment: čtyřicátá minuta pohyb do hudby je absolutně nemožný, nějak to většinou nestíhám. Jsem poleno.
Šestý moment: padesátá minuta míříme na zem a děláme kliky, vzpěry. Při výdrži se mi celé tělo klepe a chytají mne křeče do zad.
Sedmý moment: minuta šedesátá konec, zametám si hlínu, otírám pot z čela a napadá mne, proč se říká, že tohle je hlavně pro ženy?
Každý z těch sedmi momentů měl něco do sebe. Hodina utekla a druhý den mi je fajn. Ptám se sám sebe, který z těch momentů byl nejsilnější? Nevím. Když se předkloním, zacítím namožené vnitřní stehenní svaly, které jsem nikdy necítil. Něco do sebe tohle cvičeno bosu má…
P. S.: Vzkaz pro všechny muže, kteří si říkají: „Bosu? To je pohyb pro ženské." Pánové, zkuste to a dejte mi vědět. Ale jděte do toho naplno. Já to zkusil. Moc ladné to nebylo, moc slavné to nebylo. Ale co, tělo úpělo, leč duše se radovala. A o to mi šlo…
P.P.S: Po očku jsem sledoval redaktorku Verču. Šlo jí to. Potila se a taky hekala. Držela se statečně. Až později jsem se dozvěděl, že na tohle cvičení byl pro ni vlastně test, jestli jsem o svých předchozích sportovních pokusech jen nepsal romány. Jinak řečeno, zda jsem si nevymýšlel. Nevymyslel, ale ten půlkulatý míč mi dal zabrat.