Když před lety přijal nabídku stát se mechanikem v týmu Martina Macíka juniora. Sám nevěděl do čeho jde. Jak sám mechanik David Švanda v rozhovoru pro Deník přiznává, nevěděl tehdy, co ho čeká a Dakar si musel zkrátka zkusit. Nyní už je z něj stabilní člen týmu a práci na autech pro MM technology věnuje spoustu času na úkor rodiny, přátel či vlastních aktivit. Zároveň ho žene dopředu fakt, aby nic nezkazil všem ostatním členům. „Není to jenom o té posádce, ale celoroční práci lidí. Když rozhodnu špatně, tak to zkazím všem. Kvůli tomu chci být nejlepší tak, abych všechny ostatní dostal daleko,“ hlásí 33letý rodák z Pelhřimova.

Jaký byl letošní Dakar z vašeho pohledu?
Z pohledu mechanika byl asi nejlepší za poslední roky. Konkrétně pro mě byl jednodušší, i když byl delší a těžší, v tom, že jsme neřešili složité závady. Každý den jsem šel spát nejpozději o půlnoci. Byl jsem tak dobře připravený, navíc jsme s sebou měli výborného fyzioterapeuta, který každý den dal dohromady naše těla. Ráno jsem chodil v plné síle do kamionu.

A pro ostatní mechaniky?
Pro ně určitě ne. Zvlášť pro ty, co dělají hrubou, černou práci, kterou musí oddřít každou noc. Letos to pro ně nebylo jednoduché.

V čem?
Počasí bylo dost náročné. Prvních osm dnů dělali non stop. Není to jednoduché, protože tam byly těžké terény, hodně kamenité. Na začátku závodu dostaly kamiony dost na frak a museli jsme hodně opravovat.

V čem byl pro vás největší rozdíl oproti předchozím letům?
Roky před tím nám třeba nefungovala nějaká část motoru a neměli jsme plný výkon. Měl bych tam být jako jeden z odborníků. Cokoliv se řeší, tak na konci jsem já se šéfem najít, v čem by mohla být závada a rozhodnout o nejlepším řešení. Kvůli tomu sedím i v kabině, protože bych auto perfektně znát. Roky před tím, se jednalo o dlouhé zkoumání, teď jsem s sebou tolik zkušených lidí, že to nebylo jen na mé hlavě.

Jak jste to měl letos na Dakaru se spánkem?
Není to pro mě problém. Samozřejmě je trošku malér, když jde člověk spát o půlnoci do stanu, ve kterém je pět stupňů a ráno vstává do vlhka či deště. Když je ale deset, dvanáct dní takhle ošklivo, tak to není nic, co se nedá zvládnout. Pro mě to není složité. Myslím, že by to zvládlo více lidí.

Jak to myslíte?
Kolikrát tvrdím, že větší zátěž je ta psychická, co se týče stresu, než fyzická. Člověk se dokáže kousnout a jít, pokud ho ale Dakar srazí psychicky, tak se z toho blbě dostává. Vše ale přichází se zkušenostmi. Nějaký čas už na něj taky jezdím. Víme, že nějaké závady byly, ale nemůžu se sesypat po jedno problému. Každý ráno musí jít plný sil. Tým takhle funguje úplně celý. Na druhé místo nedojela pouze posádka, ale všichni v týmu.

Letos jste i vy mohl spát dřív než ostatní a dokonce s pilotem Martinem Macíkem a navigátorem Františkem Tománkem přibližně ve stejnou dobu. Ulevil jste si na Dakaru?
Určitě ano. Nebyly závady, co jsme měli roky před tím. Když jsem chodil spát s vědomím, že auto je připravené a mění se pro jistotu jenom pera, aby nepraskla, doplní pneumatiky, tak jsem šel spát s čistou hlavou a ráno normálně startoval. Člověk tohle musí mít v hlavě. I když po druhé etapě ví, že ztrácí hodinu a půl, tak s tím nemůže usínat a myslet si, že už s tím nic neudělá. Druhý den by nemohl udělat parádní výsledek.

Zmínil jste druhou etapu, ve které jsme měli velký problém s brzdami. Věděl jste hned, že je zle a bude nutná výměna?
Ono to bylo dost specifické. V tu chvíli se promítlo, že se jela druhá etapa a v ní po osmdesáti kilometrech člověk prostě nechce zastavovat a dělat velké opravy. Informací, které mám před sebou a podle nich se rozhodnout, mám omezený počet. Úplně nemůžu stoprocentně vědět, co se tam děje. Neměl jsem tušení, zda šel problém od brzd, nebo něco jiného. Pouze jsem měl zprávu, že se zadní kola zahřívají víc než obvykle. Musel jsem rozhodnout, ve který čas začneme problém řešit. Příčina byla od brzd a než se teplota promítla do pneumatiky, tak na kraji ráfku byla tak vysoká, že začala tavit gumu. Rozhodnutí tak přišlo pozdě.

Co jste si v tu chvíli říkal?
Už jsem jasně věděl, že jsme problém museli vyřešit a následně rozhodnout, kde je ta chyba. Když je něco ohnutého, tak si člověk toho blbě všimne. Přiznávám, že to nebylo úplně ideální. Bohužel jsme tam ztratili víc času, takže jsem brzdy částečně odpojil úplně, fungovaly z poloviny. Udělal jsem kompromis ale i tak jsme ztratili hodně času.

Sám jste přiznal, že jste udělal chybu a mohl ji odhalit o něco dřív. O kolik minut jste mohl problému předejít?
Těžko se to odhaduje. Víme, že když jedeme závody ve Španělsku, tak když je teplota v pneumatikách 120 stupňů, tak s tím odjedeme celý závod a není s tím problém. Na Dakaru měly gumy stejnou teplotu, takže jsem rozhodl, že je vše v pořádku. Pak jsme ale začali cítit smrad z gumy, což už nebylo správné. Kolo bylo víc ohřáté, tak jsme museli zastavit a podívat se na něj.

Pak přišla devátá etapa, kde vás uvěznila řeka. Co s v tu chvíli člověk říká, když je takhle zabořen?
Určitě si neříkáme, že jsme v háji. Dakar je tak specifický, že si něco podobného nesmíme připouštět. Prostě se něco stalo a teď jsme museli vyřešit, jak se z toho dostat. Takže jsme zkusili všechny možnosti, které jsme měli dostupné. Když už byly vyčerpané, tak nám zbylo jediné, čekat na auto, které pojede okolo a pomůže nám. Samozřejmě vás srazí, když projíždí vaši kamarádi, kteří nezastaví a jedou dál. Sám jsem se jim přitom snažil ukázat lehčí cestu, aby projeli a pak zmizeli v dálce, což mě dost naštvalo. Pořád ale máte zapadlý kamion a řešit, jak ho dostat ven.

Letošní Dakar byl navíc specifický i v tom, že jste měli dvě maratonské etapy. Vše najednou závisí na vás. Jaké je najednou stát uprostřed pouště a pustit se do oprav bez týmu a kolegů?
Od toho tam jsem. Všechna práce je na mě. Je to vtipné, ale na maratonské etapy mám obrovské štěstí. Jednak jsme teď vystřelili pouze tlumiče přední kabiny, které jsem jednoduše vyměnil. Za 45 minut jsme je měli hotové. Dál jsme vyčistili filtry a šli jsme si lehnout. Předchozí etapy byly dost podobné. Nikdy jsem neřešil nějaký velký problém. Mám na to štěstí a doufám, že to tak vydrží.

S jakou strategií jdete do podobných etap bez servisu?
Že jí řidič musí přizpůsobit jízdu. Nemůžeme ubrat, protože bychom ztratili moc času. Nicméně musíme jet tak, že když dáme velkou ránu, tak ji potom neopravíme a čeká nás druhá polovina.

Když vás srovnám s formulí jedna, tak tam mechanici trénují výměnu pneumatiky několikrát týdně. Jak jste na tom vy v tomto směru?
Trénujeme to, a proto si můžeme dovolit větší rychlost v kamenech. Víme, že když uděláme defekt, tak ztratíme třeba pět minut. Ne vždy jde vše tak rychle, ale dokážeme pneumatiku vyměnit celkem rychle. K tomu máme všechno uzpůsobené.

Za jak dlouho jste schopni vyměnit pneumatiku?
Dobrá otázka. Co víme a co jsme porovnávali, tak si troufám říct, že jsme jedni z nejrychlejších na světě ohledně výměny pneumatik. Letos jsme trošku změnili systém, jak to udělat. V tuhle chvíli dokážeme zadní kolo vyměnit za dvě minuty a třicet sekund. Kolo má přitom 14é kilogramů a kamion deset tun, k tomu povolit deset matek.

Pneumatika se dá jistě natrénovat, ale co ostatní věci? Dají se natrénovat, nebo se řeší improvizovaně na místě?
Je to jednoduché. V první řadě je musím mít natrénované já. Během celého roku pracují na voze všichni mechanici. Co se ale týče odjezdu před Dakarem, tak většinu součástí montuji na kamion sám z toho důvodu, abych měl zaručeno, že je vše dobře udělané a použité to, co má. Dál abych věděl, že když se něco rozbije, tak abych věděl správný postup. O důležitých věcech chc mít informaci, jak se dělaly.

Na trati tedy jdete po pamětí a víte kam sáhnout?
Přesně tak. Kamion mám naučený tak, že jsem ho několikrát rozebral a zase složil dohromady. O to je to pro mě jednodušší. Nedovedu si představit, kdyby vevnitř seděl člověk, který ho nezná. Nechtěl bych být v jeho kůži.

Co je pro mechanika největší problém při opravě auta?
Rozhodnout, kdy a jak závadu opravit, aby vydržela a dojeli jsme etapu, zároveň co nejrychleji vyřešit.

Posádka Martina Macíka skončila na Dakaru druhá | Video: Ondřej Jícha

Jste jako mechanik raději, když vám ostatní pomůžou, nebo aby spíš mlčeli a nechali vás pracovat?
Rád na vše mám klid, ale vím, že mě oni podporují a ptají se mě, co podržet nebo přinést. Musím řešit základní problém, ale máme dobře naučené rozdělení práce. Když už je problém daný, tak řeknu tomuhle, ať udělá tohle a druhému tamto, abychom vše co nejrychleji vyřešili.

Na Dakaru musí člověk vystoupit hodně za komfortní zónu. Co jste na něm o sobě za těch pět let zjistil?
Musí si ho člověk zkusit. Před pěti lety jsem nevěděl, jestli ho zvládnu a musel jsem ho zkusit. Netušil jsem, jestli dokážu být v kabině ve 140 kilometrové rychlosti někde ve vzduchu bez problémů, nebo být na druhé straně světa a opravovat auto v padesátistupňových vedrech. Vyzkoušel jsem si ho a zjistil, že mi Dakar nevadí.