V březnu zahynul při havárii vrtulníku nositel slavného leteckého jména Olivier Dassault, krátce po něm Petr Kellner. Ve spojení s dřívějšími nehodami některá média pokládala sugestivní otázku, zda jsou vrtulníky prokleté?
Neřekl bych. Ten dojem vzniká přílišnou medializací, protože vrtulníky užívají slavné osobnosti. Navíc letů vrtulníků výrazně přibývá. Bohužel při frekventovaném provozu zkrátka nejde o to, jestli se někdy nehoda stane, ale spíše kdy se stane. Nicméně s tímto faktem se mi jako člověku velmi těžko srovnává. Já sám jsem pilotem jak letadla, tak vrtulníku. Pokud bych porovnával, vrtulníky jsou výrazně složitější a tím pádem těžší na pilotáž. Letadlo má již ze své konstrukce tendenci letět rovně a v zásadě se díky patřičné rychlosti drží ve vzduchu, zatímco vrtulník musíte řídit nepřetržitě, oběma rukama i nohama. Za většinou nehod vrtulníků (i leteckých nehod obecně) je bohužel selhání lidského faktoru. A nebývá to jedna chyba, spíše řetězení chyb, souhra několika pochybení najednou. Začíná to špatným rozhodnutím a končí někdy tragédií. Přitom to není tak, že by člověk neuměl pilotovat, protože piloti jsou lidé, co prošli výcvikem a v něm byli jak teoreticky, tak prakticky připravováni na různé situace, které mohou nastat. Za posledních pět let nebylo příčinou nehod vrtulníků selhání techniky. Jde o chyby předletové přípravy, nebo při samotné pilotáži.

Byl to i případ nedávné nehody zde na kladenském letišti?
Bohužel ano. Událost je zatím šetřena Ústavem pro odborné zjišťování příčin leteckých nehod jako chyba pilota při soukromém letu. Nebylo to ve výcviku, jak komentovala některá média, byl to soukromý let zkušeného člověka, který je zároveň instruktorem. Ale i takový profesionál může chybu udělat. Nejvíc takových pochybení bývá právě při přízemních manévrech a při malé rychlosti. Laicky bych vysvětlil nehodu tak, že vrtulník de facto „zakopl“ levou lyží o terén a třikrát se převrátil.

Takže i když to nebyla záležitost školy, já jsem zároveň jako jednatel správní firmy a řídící letového provozu zodpovědný také za provoz letiště. Na takové situace se pravidelně připravujeme a musíme být schopni okamžitě reagovat. Nikdo si to nepřeje a když se to přesto stane, tak potom hodnotíme, jak jsme vše zvládli. V tomto případě personál letiště reagoval naprosto správně, v podstatě jako namazaný stroj. Jenže lidsky je to stejně obtížné, těžko se to přijímá, když účastníky nehody osobně znáte a uvědomujete si, že následky mohly být i horší. Velký dík patří i všem složkám Integrovaného záchranného systému Středočeského kraje, které díky své profesionalitě zachránily pasažérce život.

Specifický humor leteckých instruktorů je v pozadí pořekadla, že „každý pilotní žák se pokusí svého instruktora alespoň jednou zabít“…
Na tom černém humoru zrnko pravdy je. V určitém okamžiku, abyste žáka naučil pilotovat, mu to řízení prostě musíte svěřit… a sedíte tam s ním. Vrtulník má výhodu v tom, že přízemní činnosti jsou na malých rychlostech, a tedy s menším potenciálem fatální nehody, víceméně „z toho vždy vylezete“. U letadla potřebujete výrazně větší rychlost, aby vůbec letělo, a tam když se něco stane, jsou důsledky zpravidla těžší. Ale instruktor vám to zkrátka musí svěřit, jinak vás nic nenaučí. Později vám letadlo svěří k samostatnému letu. To už je ale sám v bezpečí na zemi - řečeno tím černým humorem.

Jaké byly Vaše letecké začátky?
Začal jsem relativně pozdě, dlouho jsem o tom jen snil… až po návratu z Ruska, kde jsem byl „ve službách“ PPF, jsem si v roce 2010 udělal licenci soukromého pilota v jedné velké škole v Letňanech. Najímal jsem si letadlo, později mne instruktor přesvědčil, abych koupil půlku letadla jeho známého. Po roce jsem vykoupil i druhou půlku. Je to Cessna 172, OK-BAF, která je stále u nás na Kladně součástí flotily školních letadel. Tou to vlastně všechno začalo. A pak řešíte, že letadlo potřebuje peníze, i když nelétá. Tak ho začnete půjčovat a přemýšlíte o tom, jak se k němu lidé chovají. Není to jako v autopůjčovně, kdy auto můžete odstavit někde u krajnice. Dobrý stav letadla vás drží naživu. Nakonec jsme si řekli, že nebudeme jen půjčovat, ale i učit, aby se zaplatily náklady. Nejprve s jedním instruktorem a jedním žákem, pak už se to nabalovalo. Když se daří, začnete s dalšími druhy výcviků, získáte další letadla… Bod zlomu nastal v roce 2017 získáním licence k poskytování výcviku letu podle přístrojů a licence pro výcvik komerčních pilotů. No a dnes cvičíme „od nuly“ až po dopravní piloty. Před dvěma lety jsme přidali výcvik na vrtulníky – opět nejdřív soukromého pilota, dnes už i komerčního pilota, včetně létání v noci. Navíc učíme teorii dopravních pilotů. Letecké aktivity mne už dávno pohltily úplně, korporátní svět jsem nadobro opustil v roce 2013.

Ty začátky se odehrávaly v Letňanech. Tam není perspektiva létání úplně optimistická…
Ano, tam jsem školu založil v roce 2015, první licenci jsme dostali v lednu 2016. Teď už je to tam hodně obestavěné. To znamená bezpečnostní riziko pro letadla. Dle mého názoru je to tak, že se vývoj ubírá směrem k jinému využití tamních pozemků, k další výstavbě.

Takové obavy byly i zde, v době kdy letiště měnilo majitele.
To bylo před naším příchodem. Změna vlastnictví letiště pochopitelně vyvolala napětí, Aeroklub a nový vlastník se vzájemně střetávali v několika soudních sporech. V této situaci jsem byl osloven oběma stranami, zda bych mohl přispět k řešení situace. Pustili jsme se do toho s jasným cílem, rozvíjet na Kladně létání dál. Zatím se to daří, pomohl jsem dohodě a už nejsou žádné právní spory. Pozitivně to vnímá i Úřad pro civilní letectví. Další rozvoj je samozřejmě závislý na penězích. Proto se bude létat víc.

Nicméně zatím jsme do určité míry omezeni tzv. řízeným okrskem (CTR) letiště Ruzyně. Jeho hranice bývala ještě poměrně nedávno na hraně dráhy, startovat a přistávat se tak mohlo vlastně jen z jednoho směru. To bylo velmi omezující, protože větru neporučíte. A třeba v roce 2019 byl historicky poprvé převažující směr větru z východu. Prostě meteorologická anomálie. Mám radost, že se nám po téměř roce podařilo dojednat s Řízením letového provozu úpravu letištního okrsku tak, že od roku 2019 můžeme létat legálně až za Pletený Újezd a pak točit a vyhnout se tím zástavbě. Máme i příslib otevření směru pro jižního okruh za Braškovem, který by dále odklonil provoz i od Toskánky. Ještě se podařilo zřízení tzv. prostoru TRA GA, který usnadní život plachtařům. Umožní teď bezmotorovému kluzáku doletět z Rakovníka až domů na Kladno.

Když zmiňujete plachtaře, jaké je soužití s kladenským Aeroklubem, jemuž se změnil „pan domácí“?
Dá se to tak zjednodušeně říci, stát v roli „pana domácího“ byl vystřídán soukromým subjektem, společností BLUE SKY AIRPORT, která v roce 2018 získala povolení k provozování letiště. Jako letci si rozumíme, v tom máme podobnou DNA. Dohodli jsme se, využíváme komplementární a synergické výhody té koexistence a když to jde, tak si pomáháme. Aeroklub je u nás v nájmu a poskytuje služby, které my tím pádem nemusíme zajišťovat. Příkladné sekání trávy, drobnou údržbu areálu… myslím, že máme korektní spolupráci, lepší než na některých jiných letištích, kde vztahy mezi aerokluby a komerčními subjekty úplně nefungují. Smlouva byla uzavřena v roce 2018 na deset let. To je dlouhá doba na to, aby se ukázalo, co dál. Dává nám tak čas na rozvoj letiště a jeho infrastruktury.

Ještě před dvěma lety psal odborný tisk o velké poptávce na dopravní letadla a nové piloty. Dnes čteme třeba o programech rekvalifikace pilotů na strojvedoucí ve Švýcarsku…
Velké společnosti jsou nepochybně v krizi. To je ale zároveň příležitost pro menší hráče. V našem portfoliu firem je společnost Air Prague, která z Ruzyně provozuje obchodní leteckou přepravu osob a zboží. Už před epidemií byla zřetelná poptávka po soukromých letech - řadě lidí se ekonomicky dařilo a mohli si to tak dovolit. No a od loňska se prakticky zastavil jakýkoli jiný letecký transport, osob i nákladu. Lidé, co dřív využívali Business Class linkových spojů, si dnes pronajímají soukromá letadla. Navíc při klasických linkách, co létaly po Evropě, tvořila část nákladu i pošta, balíky. Najednou nebylo jak je dostatečně rychle přepravovat. Poptávka po dopravě malých zásilek, řekněme do 100 kg, se výrazně zvýšila. Třeba sektor Automotive často operativně poptává dodávky i malých dílů přes půl světa. Jestliže zastavení výrobní linky znamená ztrátu tisíce EUR za každou minutu, je výhodné najmout si soukromé letadlo, které potřebnou věc dodá nesrovnatelně rychleji než pozemní doprava. Můj odhad je, že regionální linky se obnoví jako poslední. Nahradí to právě smluvní business lety.

Takže vám ten koronavirus nevadí?
Takhle to rozhodně nelze říct. Především je tu ta lidská stránka, často složité příběhy lidí, našich kolegů a rodin. A z provozního hlediska máme smíšenou zkušenost. V době loňské totální uzávěry jsme krátké období měli také zavřeno. Bylo to nové, analyzovali jsme, jak se k tomu postavit. Z právního hlediska, při dodržování hygienických norem, jsme po konzultaci s ministerstvem dopravy mohli pokračovat, jelikož neprovádíme „hobby výcvik“, nýbrž profesionální, na nějž se vztahují jiné předpisy. Zhruba od loňského dubna doteď jsme se nezastavili. Změna je ve skladbě klientů. Přišli lidé, co měli peníze a dříve neměli čas. Jiní jsou vzhledem k situaci skeptičtí k perspektivě práce v letectví a výcvik odložili. Většina si ale uvědomuje, že před sebou mají dva roky studia a to už budou podmínky snad bližší normálu. Potíž je v tom, že většina žáků je ze zahraničí a mají problém s cestováním. Zastupitelské úřady přestaly dávat či prodlužovat víza, jsou restrikce při cestování jak mezistátně tak vnitrostátně, to má svůj vliv. Kdo tu už byl, jako třeba malajští studenti, tak zůstal, ale noví se sem dostávají vlastně až po roce. Každopádně dodržujeme veškerá opatření, testujeme, používáme roušky či respirátory, jistou dobu jsme létali dokonce v gumových rukavicích. Každé letadlo se po letu dezinfikuje, především řídící prvky. A už dávno před covidem jsme začali s distanční výukou teorie - od roku 2018 jsme certifikováni v online vzdělávání. Tohle pro nás neznamenalo žádný výpadek. Byli jsme už dávno připraveni.

Epidemie dříve či později pomine. Co bude dál?
Budu pokračovat v tom, proč jsem přišel na kladenské letiště. Chci tady dál rozvíjet letecké aktivity. Bude to znamenat zvýšení provozu. Ten byl dříve spíše víkendový, teď létáme 7 dní v týdnu. Jednám s okolními obcemi, vysvětluji, žádám o pochopení a většinou nacházím. Je to vzájemné - když se v okolí staví, my se rovněž vyjadřujeme jako účastníci řízení, jelikož jde o ochranné pásmo letiště. Bohužel při létání občas dojde k nějaké pilotní nekázni, kdy někdo letí níž, než by měl, nebo jinudy. Nejvíc se to týká Pleteného Újezdu, který se rozrůstá raketově. Kde dřív bylo pole, jsou dnes rodinné domky. Stavitelé ale věděli (nebo minimálně měli vědět od projektantů), že staví v ochranném pásmu letiště. Nechápu ten následný údiv, že z veřejného letiště létají letadla. Každopádně se ale snažíme, aby provoz co nejméně narušoval život lidí. S Velkou Dobrou si rozumíme, s Braškovem také, jedině Toskánka je v příletovém a odletovém prostoru. Něco jako Horoměřice u Ruzyně… snad pomůže další změna, o níž jednáme s ŘLP, tak jako dřívější změna pomohla Kladnu – část okruhu mu bývala výrazně blíž.

Chceme letiště modernizovat, dotvářet, což přináší i řadu nových místních pracovních příležitostí. Začínali jsme se čtyřmi lidmi, dnes se nás tu pohybuje přes 30. V plánu je letecké bistro, chceme zázemí pro maminky s děti a ubytovací kapacity přímo na letišti. S obcemi jednáme o trasách cyklostezek, aby se lidé chodili na letecký provoz dívat. Plánů je hodně, stále je co dělat. Přeji nám všem, aby tato nelehká doba co nejdříve skončila a vrátili jsme se tak k normálním životům.

Petr ŠIKOLA