Řadu úspěšných vystoupení má už za sebou pětatřicetiletá rodačka z Netvořic. Mezi ty největší počítá letošní nedávný start na triatlonu triatlonů na Havaji.
Do závodu se kvalifikovala jako jediná žena z Česka. A vůbec nedopadla špatně. V těžkých klimatických podmínkách po zdolání 3,8 kilometru plavání, 180 kilometrů na kole a běžeckého maratónu vybojovala třicátou příčku.

Jak dlouho jste usilovala, než jste se dostala na Havaj?
Havaj, to je World Championship. Tam nemůže startovat kdokoliv. Vše začíná kvalifikačními závody, které se konají v průběhu roku. Atlet však musí dosáhnout super výkonů a umístění, aby si vyjel takzvaný slot na Havaj. To se mi podařilo v květnu, kdy jsem si tento slot vyjela třetím místem na Ironman Brasil.
Na Havaj jsem se kvalifikovala již před dvěma roky, kdy jsem na ironmanských tratích začínala.
Tento rok bylo mistrovství světa mým druhým startem na Havaji. Dlouho jsem o to tedy usilovat nemusela :-) Že by štěstí? Samozřejmě jsou atleti, kteří jezdí léta kvalifikační závody, aby se někdy na Havaj dostali. Je to vlastně jakýsi vrchol triatlonové kariéry většiny triatletů, protože Ironman není olympijskou disciplínou a nejspíš tomu tak ani nikdy nebude.

Byl to pro vás vrchol sportovní kariéry?
Musím říci, že ano a to přes to, že se mi v mé krátké kariéře se již podařilo dosáhnout slušných výsledků. vyhrála jsem Elbaman, byla třetí na Ironman Brasil a šestá na Ironman Nizza. Ale třicáté místo na Ironman World Championship patří určitě k těm nejcennějším. Tímto umístěním jsem zároveň vytvořila český ženský rekord a o to je to příjemnější.

Vrátíte se tam napřesrok?
Momentálně nevím. Jsou to určitě nezapomenutelné zážitky a tento závod je, vzhledem k tamním podmínkám, pokaždé úplně jiný a vždy velmi tvrdý. Ale problém je v tom, že si vše musím hradit z vlastní kapsy a to není zrovna laciná záležitost. A k tomu, všemu, abych se na Havaj mohla opět vrátit, musím nejdříve zajet kvalifikační závod a vyjet si slot.

Užívala jste si závod, nebo jste se spíše trápila?
Určitě jsem si užila předstartovní atmosféru, ta je nezapomenutelná. Ale v okamžiku, kdy padl startovní výstřel, jsem byla v jakémsi mém světě a jela si svůj vlastní závod s cílem, co možná nejlepšího umístění. První polovina závodu se pro mne odvíjela pozitivně a já se cítila dobře. Ale bez trápení, se tyto závody nikdy neobejdou. Po otočce na kole na devadesátém kilometru se dostavila první krize, když na nás foukal silný boční protivítr. Další pak přišla při maratonu. Od šestadvacátého kilometru, kdy teploty vystoupily přes 40 stupňů Celsia jsem začala pociťovat žaludeční a střevní problémy. Ale i přesto všechno, jsem si na závěr mohla užít cílovou rovinku, za ohromného potlesku diváků.

Stalo se vám při závodě na Havaji něco, co před tím nikdy? Jak jste to vyřešila?
Nic, s čím jsem nepočítala, se nepřihodilo. Spíše naopak. Před dvěma lety jsem se již od startu musela trápit, protože žaludek vypověděl služby, což vedlo k neustálému zvracení a průjmu. Letos to přišlo až při maratonu. Řešit se nic nedalo. Havaj se nevzdává a to znamenalo jen jedno, dostat se co možná nejrychleji do cíle.

Co při závodě na Havaji rozhoduje? Dobrá fyzička, taktika, vůle nebo vše dohromady? A ještě k tomu nějaké to štěstí? Jaké například?
Máte pravdu. Je to o kondici, silové vytrvalosti, taktice, vůli, štěstí, ale také, velmi důležité psychice. K čemu je nám kondička, když celou tu zátěž psychicky neuneseme a závod zabalíme, protože si hlavička řekla, ze tělo už nechce, či nemůže? V takových situacích je nutné zareagovat, i přes těžkosti se na vše podívat pozitivně a v závodě pokračovat. Ve většině případu totiž není problém kondička, ale hlavička. A v cíli je pak sportovec o to více šťastnější, protože dokázal zvítězit i nad mentální krizí.

Chtěla byste na Havaji žít? Třeba jen rok, abyste se mohla připravovat na tamní podmínky a pak to všem natřít?
Havaj je krásná, lákavá, rozmanitá a pohodářská, ale žít bych tam nejspíš nechtěla. Zaprvé je hodně daleko od Evropy a žít v neustálé nejistotě, co se aktivity sopek tyče, či zemětřesení, na to nejsem. A ohledně přípravy na Havaj? Tento závod je opravdu každý rok jiný. Jediné co se nemění, jsou teploty. Ty jsou stále vysoké. Ale jeden rok fouká vítr, další rok jsou vysoké vlny při plavání nebo všechno dohromady. Anebo zemětřesení, jak tomu bylo před dvěma lety. Havaj je prostě nevyzpytatelná. A co se přípravy na Havaj tyče, tak bych tam určitě ráda rok nebo dva jen trénovala a připravovala se, ale to bohužel není možné. Sehnat dobrého sponzora není jednoduché a triatlon není tak známý, či populární jako například fotbal, hokej, tenis či golf.

V teplých mořích žijí žraloci, nebála jste se setkání s tímto predátorem?
Žraloci jsou na Havaji neustálé téma. Já měla tu smůlu, že jsem potkala jen dva mladičké. Ne, strach za žraloků opravdu nemám. Kdybych ho měla, tak by ani nemělo smysl letět na Havaj. A myslím, ze žraloci mají jiné pochoutky než nás, lidičky :-).

Zkuste okomentovat celé vaše počínání v tichomoří.
Na Havaj jsem odcestovala týden před závodem. Aklimatizace byla kratší, než bývá zvykem, ale to mne právě zajímalo, zda-li i týden postačí. A postačil. Větší problémy mi dělalo zavazadlo, které nedorazilo. Zbytečný stres, ale nakonec bylo vše před závodem na místě.
V neděli v 6.45 padl výstřel pro profíky, následován v 7 hodin věkovými kategoriemi. Já osobně jsem si našla docela dobrou pozici, bylo to bez mely a relativně dlouho jsem se udržela ve skupince. Ta mi však časem uplavala a mně nezbývalo nic jiného, než si to doplavat sama. To bylo dost náročné, protože jsem neviděla pořádně bójky. Po hodině a osmi minutách jsem se objevila v depu a vedle mně Natascha Badmann, šestinásobná vítězka na Havaji. Proto jsem byla v pohodě, protože podle informací prý Badmann plavala poslední dobou samé osobní rekordy. Převlékání na kolo bylo rychlé, Badmann seděla ještě ve stanu, když už jsem odbíhala pro kolo.
Cyklistická část byla, ve srovnání s rokem 2006, velmi náročná. Směrem na Hawi to ještě šlo, i já se cítila v pohodě a těšila se na otočku. Za normálních podmínek totiž bývá vítr v zádech. Jenže po obrátce foukal protivítr a ještě k tomu ze strany. Špička tomu stačila ujet a my opozdilci jsme to pěkně oddřeli. Měla jsem trošku mentální problém, ale nedalo se nic jiného dělat, než šlápnout do pedálu a dotáhnout to do Kony. Sjezd z Hawi byl letos dost nebezpečný. V jednu chvíli jsem se chtěla napít, jenže ve stejném okamžiku fouknul vítr pěkně ze strany a mě to i s kolem šouplo na okraj vozovky. Pěkně mě to probudilo! Ještěže jsem dokázala zareagovat.
Cestou do depa v Kony foukal prostě jen protivítr a teploty stoupaly. Občas jsem musela vylézt i s bot, nedalo se to v nich vydržet. Nějak jsem se přece jen do depa dostala. Čas 5:45 nebyl ten nejrychlejší, ale já do toho dala všechno. Čas strávený v depu byl pak také trochu delší, musela jsem věnovat více času svému hýžďovému svalu, jehož bolesti se mi do závodu nepodařilo na sto procent odstranit. Po jízdě na kole to byla bolest kritická.
Ale Havaj se nevzdává a tak jsem s chutí vyrazila do maratonu. Rozběhla jsem se a nohy byly dobré. Velmi mne to potěšilo. Opravdu se mi běželo fajn, ačkoliv se teploty pohybovaly už kolem 42 stupňů. Začala jsem dohánět osůbky, které mne na kole předjely. Radost skončila v okamžiku, kdy jsem se objevila na dálnici směrem do Energie lab. Tam to začalo – průjmem. Takže toaleta. Někde u šestadvacátého kilometru už to ani žaludek nevydřel a vrátil vše zpět. Tak tu byla další krize, ale byla jsem motivovaná, jelikož jsem stále ještě předháněla další závodníky.
Najednou se přede mnou objevila Fernanda Keller. Tato vítězka Ironman Brasil vedla už o dvacet minut. Tak jsem ji musela, chtě nechtě, předběhnout. Krok za krokem jsem se blížila k otočce. V Energie lab byla stanice s osobním občerstvením. Zde, ačkoliv jsem křičela mnohokrát mé číslo, mou tašku připravenou neměli. Musela jsem proto vynuceně zastavit, než mi tašku pořadatelé našli. Trošku mne to rozčililo, ale dělat se nic nedalo. Vzala jsem si věci a běžela dál. Věděla jsem, že už mi zbývá jen zhruba hodina běhu, ale byla to jedna z nejtvrdších hodin závodu proložená neustálými toaletními přestávkami. Ty ještě ztěžovaly teploty na dálnici, které byly pomalu k nevydržení. Ačkoliv mám teplo ráda, toto bylo pomalu až moc. Pak jsem doběhla i Hillary Biscay, ženu, která skončila v Brasilii druhá. To mne též velmi potěšilo.
Tak jsem se nějak přece jen do té Kony dostala, zbývala poslední míle a já si konečně mohla trochu vychutnat atmosféru. V cílové rovince to bylo i s husí kůži. Doběhla jsem jako 30. profi při třicátém mistrovství světa časem 10 hodin a 26 minut. Maraton jsem zvládla za 3:24. Byla jsem spokojena. Ve srovnání s rokem 2006, zlepšení v plavání o šest minut a maratonu pak o sedm. Jen kolo jsem měla pomalejší.
Po vlastním závodě jsem měla ještě možnost týden cestovat. Z Havajských ostrovů vyhrál Molokai a Oahu. Molokai je ostrov, který pomalu zaniká, proto jsem toužila poznat tamní život. A musím doporučit. Klid a pohoda. Opravdu Havaj, jak si člověk představuje. Pravý opak byl ostrov Oahu a jeho hlavní město Honolulu a známá Waikiki beach. Zde funguje naprosto jiný způsob života. Turistické centrum, všude spousta lidí. A kdybych měla volit, který ostrov, tak bych se určitě vrátila buď na Big Island, či Molokai anebo Kauai, kde jsem byla před dvěma lety.