Honzo, co nebo kdo vás přivedl k atletice a jak dlouho se již atletice věnujete?

K běhu jako takovému mě přivedl můj otec, se kterým jsem běhal prakticky od narození. Cestu k dráhové atletice a zejména sprintu jsem si ale našel sám a překážkám se věnuji od mladších žáků.

Jaké disciplíny jsou vaše hlavní?

Přestože jsem několik let koketoval se 400 a 110 metry překážek, letos na jaře jsem se rozhodl specializovat se čistě na kratší z obou tratí.

Věnujete se překážkám již odmalička, nebo jste k nim postupem času dospěl?

V dětství to vypadalo, že se moje budoucnost bude odvíjet spíše na delších tratích a běhal jsem na závodech zejména 800 metrů. Postupem času se mně ale více zalíbily překážky, přestože mi vůbec nešly. Řekl bych ale, že nakonec jsem se rozhodl správně (smích).

Svoji atletickou kariéru jste začal ve vlašimském oddíle, s přechodem na vysokou školu jste přestoupil do pražského Olympu. Jaké máte vzpomínky na Vlašim a vzpomínáte rád na její kolektiv?

Myslím, že vlašimský kolektiv je právě to, co mě udrželo u atletiky tak dlouho. Nikdo z nás nedělal atletiku pro úspěchy, ale spíše pro zábavu a skvělou partu. Přesto mezi námi bylo mnoho velkých talentů, zejména Jan Hlaváček, ke kterým jsme mohli vzhlížet a táhli nás dopředu. Ještě bych rád dodal, že vztahy, které jsme mezi sebou ve Vlašimi vytvořily, jistě přežijí hodně let.

Kdo byl váš první trenér a jaké vám dal základy?

Úplně první trenér byl asi můj táta, se kterým jsem chodil běhat. Poté se mnou trénoval Karel Soukup, který mě naučil běhat po špičkách. Roman Zápotocký mě zase naučil střídat pravou a levou nohu a být trochu šikovnější a Martin Svoboda mi dal cenné základy do překážek.

A jak se vůbec daly trénovat překážky na škvárovém ovále, který ve Vlašimi ještě před pár lety byl?

Na škváře jsem trénoval překážky snad jen dvakrát v životě. Běhat na ní kvalitní trénink opravdu nešlo, a tak jsem je běhal zejména v tunelu nebo jsem později začal dojíždět do Prahy.

Do Prahy jste odešel hlavně kvůli škole, takže zde trávíte většinu času a přestup do některého z pražských oddílů byl logický krok. Jak zvládáte atletiku současně se školou a kterou z těchto dvou věcí upřednostňujete?

Škola je pro mě jasnou prioritou a téměř vše jí podřizuju. Bohužel to pro mě znamená, že trénuji tak z poloviny tolik, co moji největší konkurenti a o soustředěních se mi může jen zdát. Ale člověk má dělat to, co ho naplňuje nejvíc, a tím je pro mě v současně době studium.

Jak často a jak intenzivně trénujete?

Těžká otázka. Trénuji, jak můžu. Většinou pětkrát až šestkrát týdně, což rozhodně není dostačující. Alespoň se ale snažím, aby trénink byl intenzivní a někam mě posunul. Lehké tréninky jsou pro mě trochu ztrátou času a snažím se čas, který mám k dispozici, využít naplno.

V Praze jste už vystřídal několik trenérů a každý vám jistě dal to nejlepší, co uměl. U koho trénujete v současné době?

Zase tolik trenérů jsem nevystřídal, pouze dva. První z nich byl Ludvík Svoboda, který trénuje například Petra Svobodu. „Luďa" je pro mě opravdu největší osobnost jakou jsem v atletice potkal a vděčím mu téměř za vše. Jeho tréninky jsou opravdu speciální, nesnaží se člověka vytrénovat, ale spíš z něj talent a velký výkon dostat.
Současný trenér, Petr Habásko, mi ukázal jinou cestu atletiky. Trénuji více a tvrději a musím přiznat, že jeho trénink mi velmi sedl a za poslední dva roky jsem se výrazně zlepšil.

Zaznamenal jste v Praze velký nárůst své výkonnosti a posunutí osobních rekordů?

Rozhodně, v Praze jsem se posunul mezi českou špičku a osobní rekordy jsem si zlepšil snad ve všem. Podstatné ale je, že mi nepomohly jen samotné tréninky, ale i velmi motivující prostřední tréninkové skupiny.

Na mistrovství republiky jste posbíral velkou řadu medailí, a to i ještě jako Vlašimák. Která byla vaše první a kterou naopak považujete za nejcennější?

První velká medaile byla hned zlatá na mistrovství republiky v roce 2008. Trochu úsměvné je, že rok předtím jsem skončil poslední. A možná to byla i ta nejcennější medaile. Bylo to něco úplně nového nejen pro mě, ale řekl bych, že i pro celý kolektiv ve Vlašimi.

Co považujete za největší úspěch ve své kariéře? Některou z „velkých" medailí, nebo snad účast na evropském poháru družstev, kde jste se umístil na jedenáctém místě a získal jste pro českou výpravu dva body?

Nemohu říci, jeden konkrétní okamžik, který pro mě znamenal nejvíc. Osobně si atletiku užívám jako celek a zažil jsem s ní spoustu okamžiků, na které nezapomenu. Je to taková mozaika, ve které jsou i malé dílky stejně důležité jako velké.

Ještě nám upřesněte své další cíle. Je to kromě dalšího posunu osobních rekordů třeba účast na některé vrcholné akci (např. evropského formátu)?

Nikdy jsem si žádné konkrétní cíle nedával a už s tím asi nezačnu. Snažím se se jenom posunout dál jako sportovec i jako člověk. Nejdůležitější pro mě je, abych měl ze sportování radost a toho se snažím držet po celou dobu mé atletické kariéry.

JAN HLAVÁČEK