V Itálii na soustředění jste utrpěla nepříjemné zranění. Už jste v pořádku?
Zraněná noha je v pořádku, jen v ní občas táhne. Dělat ale mohu všechno. Jen jsem si přitom pádu trochu pohmožnidla tříslo. To občas cítím při nějakém rychlejším pohybu. Není to ale nic, co by mě omezovalo. Při posledním tréninku v Collalbu jsem zkoušela starty, průjezd zatáčkama, všechno bylo v pohodě. Nemělo by tedy být nic, co by mě omezovalo.

Tržná rána na noze zapříčinila váš tréninkový výpadek. Mohla jste alespoň nějak trénovat?
To zranění mě omezovala prakticky ve všem. Nohu jsem nemohla zvednout, nemohla jít do podřepů a podobně. Nemohla jsem ani jezdit na kole, protože to bylo v místě, kde mi to moc nedovolovalo sedět na sedátku. Během nějakých čtyř pěti dnů to ale bylo pryč. Postupně jsme nohu rozhýbávali, měla jsem nejlepší péči, jakou jsem mohla mít a měli jsme vše stoprocentně pod kontrolou. Každý den se to zlepšovalo neuvěřitelným způsobem. Postupně jsem šla i na led a dělala vše, kam noha pustila. Zhruba deset dnů po zranění jsem už mohla dělat prakticky všechno.

Jak moc může zranění ovlivnit vaši výkonnost?
Pro mě to bylo nepříjemné především z psychického hlediska. Také proto, že i během předchozích závodů Světového poháru jsem řešila určitý zdravotní problém. Faktem ale je, že potom jsem se soustředila jenom na to, co mám dělat. Snažila jsem se dělat všechno na více než sto procent, koncentrovat se na každý pohyb. Výpadek chvíli před olympiádou není nic příjemného, ale nějakým způsobem se to zvládlo. Ostatně, nic jiného než bojovat s tím, co přišlo, mi nezbývalo.

Dá se říct, že jste tréninkový výpadek dohnala?
Na posledních tréninkách se mi jezdilo dobře. Avšak bylo to na venkovních drahách, což se nedá moc srovnávat s jízdou v hale, protože led je jiný. Uvidíme, jak to bude vypadat v Pekingu, až pojedu nějaké tempo. Osobně jsem se cítila dobře.

Jak jste celkově spokojená s dlouhým soustředěním v Collalbu?
Pominu-li to zranění, soustředění vyšlo dobře. Měli jsme super počasí, kvalita ledu byla bezvadná. Nemám si opravdu na co stěžovat. Domnívám se, že to bylo jedno z nejkvalitnějších soustředění, které jsem tam absolvovala.

Takže jste v dobré náladě? Jak se vůbec těšíte do Pekingu?
Náladu mám dobrou. Musím ale přiznat, že s různýma omezeníma to bude zcela jiná olympiáda, než na jakou jsme zvyklá. Na olympiádu se ale těším. Kdo by se netěšil na akci, která je jen jednou za čtyři roky. Kdysi jsem měla sen se jednou na olympiádu podívat. A letos budu na páté. Takže já jsem maximálně spokojená a těším se na to, až na mě dýchne symbolika her a všechno to, co k tomu patří.

Jak jste zmínila, jedete na pátou olympiádu. Může hrát roli, že oproti mladším soupeřkám lépe znáte atmosféru tak velkého závodu?
Nemyslím si, že bych byla v nějaké velké výhodě. Je to asi otázka každého jednotlivce. Mně naopak přijde, že jsem čím dál tím víc nervóznější, i když jsem na závodech, které jsem absovovala už několikrát. Před nějakými deseti lety jsem to vůbec neřešila. Prostě jsem jela na závod. Teď mi přijde, že o tom všem ohromně moc přemýšlím.

Z vašich slov lze vytušit, že Hry jsou pro vás stále výjimečné?
Olympijské hry jsou a navždy pro mě budou něčím nadpřirozeným. Je to akce, pro kterou člověk sport dělá a na kterou se chce dostat. Je to závod, na který se ne každý dostane, jede se jednou za čtyři roky a má pro mě jiný význam a podstatu, než všechny ostatní. Jak jsem říkala, snila jsem alespoň o jedné účasti, ale že bych na ní jela pětkrát… Takže já si žiju takový svůj sen a jsem za něj moc ráda.

Většina olympioniků netuší, jak vypadají jejich sportoviště. Rychlobruslaři nejsou výjimkou. Zjišťovala jste si informace o místní hale?
Prakticky žádné informace o hale nemám. Viděl jsem jenom pár obrázků zvenku i zevnitř. Nejvíc mi dělá starost, že jsem většinou zvyklá jezdit na takovéto závody dva až tři týdny předem kvůli aklimatizaci. Teď netuším, zda se náhodou při kratším pobytu netrefím při závodě do nějakého dnu, který mi nebude sedět.

Jste známa tím, že si s sebou vozíte talismany pro štěstí. Jaké si berete letos?
Určitě si beru brýle z Vancouveru, které jsem měla i v Soči a Pchjongčchangu. Tam jsem v nich i závodila. Jestli v nich pojedu i letos, to ještě nevím. Ale s sebou je mít budu. Je to takový můj největší talisman, bez kterého by se mi hodně těžko odjíždělo. Beru s sebou i staré brusle. Jednak jsou moje rezervní, kdyby se něco stalo. A také jsem v nich vyhrála nejeden důležitý závod. Tradičně také vozím maskoty z minulých olympijských her a mám i talisman na krku. Ten vozím také řadu let a prakticky téměř nikdy ho nesundávám.

Máte pro Peking stanovený nějaký výkonnostní cíl?
Neříkám před závody, na co mám či nemám. Od toho je tady můj trenér. Vím, že tam budou hodně silné soupeřky. Sice tuším, na co já a moje tělo má, ale nikdy nevíte, s čím přijdou právě ony. Navíc je to olympiáda, kde máte právě jen ten jeden jediný pokus. Není šance na opravu jako ve Světovém poháru. Prostě půjdu na start s tím, že to rozjedu a předvedu výkon, na který budu v ten moment mít. A až potom se uvidí, na co to bude stačit. Čím víc budu vepředu, tím víc budu spokojenější.