Jakožto dálkový plavec má na svém kontě řadu dalších úspěchů – jako jeden z mála dálkových plavců dokázal překonat úskalí Jaderského moře mezi Chorvatskem a Itálií, přeplaval pověstné jezero Como v Argentině, ale hlavně – zatím jako jediný člověk na světě - přeplaval nejhlubší a nejchladnější jezero naší planety, sibiřský Bajkal.

Léta však plynou a od památného srpnového dne roku 1974, kdy Jan Novák poprvé stanul na francouzském břehu, už bylo v nejednom kalendáři popsáno hodně listů. Přemožitelů pověstného průlivu však postupem času přibývá, ale první suchozemec na světě v těžším směru, tedy z Anglie do Francie, zůstává však vždy jen jeden.

„Mám vždy obrovskou radost z každého našeho sportovce, který Doverskou úžinu přeplave. Upřímně každému držím palce. Mnohým českým, slovenským i několika zahraničním plavcům jsem poradil. Pokud se někomu podaří La Manche zvládnout, je to úžasné a jde prý o plaveckou maturitu,“ prozradil úvodem Jan Novák.

Je nějaký rozdíl mezi současným a někdejším „La Manchem?“

Ano, velký. V mé éře se plavalo ve vodě maximálně třináct stupňů teplé. Pokud měl někdo „patnáctku,“ tak jsme žertem říkávali, že musí být nějakým způsobem kamarád s Neptunem. Dnes se plave ve vodě, jejíž teplota má až devatenáct stupňů, z čehož vyplývá, že šanci uplatnit se mají spíše rychlí bazénoví plavci, kdežto my jsme museli trénovat především vytrvalost, tvrdost, otužilost a sílu… Druhý problém tkví v tom, že plavba z Francie do Anglie je snadnější, protože při plavbě ke francouzským břehům, kde jsou silné proudy, musíte provést u francouzských břehů tzv. přímkový nadběh zatáčky, který trasu prodlouží o dvě hodiny. Další věcí je občerstvení. To tehdy zabralo minuty, jenže dnes se používá v tubách energetické želé, a tak nabrání nových sil trvá pár vteřin. Ve třetí třetině plavby je povolen doprovod plavce ve vodě.

Co jsou termodružice?

To je další technická vymoženost, kterou naše generace nepoznaly. Pomocí těchto družic se dají zmapovat a zanést do počítače mořské proudy. Počítač je pak snadno vyhodnotí, stanoví ideální trať a plavec ví, kde a jak si má počínat. Díky tomu dnes plavci zdolávají maximálně čtyřicet kilometrů, kdežto na nás čekala padesátikilometrová, ba i delší trať. Velkou roli také sehrálo vybudování podmořského tunelu. Ač se to zdá nepodstatné, je opak pravdou, protože jeho výstavba zkrátila vzdálenost mezi oběma břehy minimálně o kilometr. Navzdory tomu si každého přemožitele kanálu vážím. Byť voda mezi Francií a Anglií vlivem globálního oteplování již není tak ledová, jak bývala dříve, je stále natolik chladná a zrádná, že potrápí každého.

Vzpomenete si na své sportovní prvopočátky?

Můj první diplom pochází z roku 1949 a získal jsem jej za plavecký závod na 50 metrů prsa. Závodně jsem začal plavat v TJ Lokomotiva Hradec Králové, kde byly skvělé lázně s umělým vlnobitím. To však bylo velmi poruchové a lázně byly kvůli tomu často na delší dobu v zimě mimo provoz. Bylo proto třeba hledat nějaké doplňkové sporty. V pěti letech mi strýček daroval dvoje boxerské rukavice. Strýc byl stejně jako můj otec vynikajícím sportovcem a já chtěl jeho dar nějak zúročit. Mezi kluky z party se hrál fotbal a také se boxovalo. Mnohdy jsem čelil i starším protivníkům a vytrvalost mne později dovedla k titulu dorosteneckého mistra republiky. O rok později, kdy byly lázně opět zavřeny, jsem začal dělat judo a za dva roky jsem opět třímal titul mistra republiky, ale jak říkám byly to pouze doplňkové sporty. Hlavní bylo vždy plavání.

Kudy vedla cesta k létání?

Rodiče mne po celý život vedli k velké pečlivosti. Původně jsem chtěl být lékařem, leč na medicínu mne nepřijali. Po skončení gymnázia, tehdy jedenáctiletky, jsem chvilku pracoval jako zeměměřičský technik a začal se zajímat o leteckou fotogrametrii. Poněvadž bylo mým snem pracovat jako letec při tvorbě map, dojížděl jsem z Hradce Králové na kole na letiště do Hořic v Podkrkonoší k leteckému výcviku, abych tím fotogrametrem jednou byl. Po zvládnutí výcviku jsem nastoupil do vysoké vojenské letecké školy, ale fotogrametrem jsem se nestal.

Kromě toho, že jste plaveckým rekordmanem a pilotem se o vás ví, že jste skvělý kuchař. Jak je to možné?

Inu snadno. Vynikajícím kuchařem vždy býval každý tramp, který se nespoléhal pouze na konzervy či podniky veřejného stravování.

Jaký vztah máte coby člen sdružení Vltavan k Sázavě?

Velmi srdečný. Vltava je samozřejmě královnou našich řek a možná víte, že podle průtoku kubických metrů vody, se do ní de facto vlévá i Labe. To bohužel naši předkové nevěděli, takže vodní poměry jsou na mapách Evropy po staletí zakresleny tak, jak jsou. Odjakživa jsem miloval přírodu, holdoval trampingu, a to i na vodě. Mám sjety skoro všechny české, moravské a slovenské řeky, tudíž i Sázavu. Sázava byla vlastně základem trampské dovednosti na kajaku i kanoi. Miluji zejména kraj obklopující Poříčí nad Sázavou, kde jsem měl a mám díky kamarádům možnost pobývat. Trampské osady lemující tok Sázavy skýtají velký kus romantiky a vzpomínky na mladší léta. Sázava je nejkrásnější přítok Vltavy a jsem na ni hrdý.

Je možné k námořním plavbám trénovat i na Sázavě?

Určitě. Využil jsem Sázavu i k těmto účelům, byť ne v přípravě na La Manche. Tehdy jsem působil ve východních Čechách a trénoval na dnes již rákosím zarostlém Písníku. Má první dvacetikilometrová mořská plavba se odehrála v polském Baltiku. Toto moře miluji a mám na něm zaregistrováno několik rekordů, jako například z Hidensee do Stralsundu. Tuto trasu se mi podařilo absolvovat dvakrát a na můj druhý rekordní pokus ještě navazoval krátký závod 2700 metrů, na jehož startu se objevila mužská i ženská reprezentace NDR a spolu s nimi další dobří plavci této země. Navzdory přesile domácích sportovců jsem z 545 startujících dokázal zvítězit. To pořadatelé ocenili.

Mezi vaše další triumfy patří přeplavání moře mezi Chorvatskem a Itálií, zdolání sibiřského jezera Bajkal či argentinského jezera Como. Je veliký rozdíl v plavání na severní a jižní polokouli?

Není. Spíše je velký rozdíl v organizaci. Já však měl to štěstí, že jsem narazil na hodné lidi, kteří mi pomohli, a to jak na Sibiři, tak v Argentině. Na svém kontě mám osm zápisů do Guinessovy knihy rekordů, ale za nejtěžší plavby, které jsem kdy absolvoval, byla 95 kilometrů dlouhá trať z dánského ostrova Bornholm do Polska, kdy se plavalo v silných proudech, jejichž teplota nepřesahovala 11 až 13 stupňů Celsia. Náročnou plavbou bylo také překonání Bajkalského jezera vyznačující se tím, že i v horkém létě má jeho voda pod hladinou pouhé čtyři stupně, čímž je Bajkal nejstudenějším jezerem světa. Mým kolegou na této plavbě byl náš první přemožitel La Manche a dnes již nežijící František Venclovský, který plaval v ploutvích, což je podle regulí FINA neregulérní, ale bylo to nutné, on by mi jinak nestačil. Kdybych plaval sám, tak bych byl asi o dvě hodiny rychlejší. Venclovský však má svůj výkon zaregistrován v tabulkách ploutvového plavání. Málokdo ví, že po nás se o překonání Bajkalu pokoušeli dva ruští plavci, leč oba zahynuli. Jednomu z nich selhalo srdce, druhý zmizel při bouři pod hladinou. O překonání Bajkalu se pokoušel i japonský plavec v neoprénu a ploutvích, ale v polovině trasy vzdal pro chlad.

Jadran má také svá úskalí?

Ovšem. Letní teplota Jadranu je poměrně vysoká, asi 26 stupňů, ale mně byla zima strašná. Trasa z Puly do Rimini měřila 205 kilometrů a já ji zvládl za 78 hodin a tři dny jsem byl skoro v bezvědomí. Celkem jsem zhubl o osmnáct kilo. Šlo o závod desetičlenných štafet a já byl na to sám. Nakonec mi patřila šestá příčka. Prvním pokořitelem této trasy byl srbský plavec Vejlko Rogušič. Je možné, že se našel i někdo po mém pokusu, ale bohužel o něm nevím. Víte, vydržet se dá všechno. Vždy jsem poctivě trénoval a samozřejmě i na Sázavě. Mou touhou bylo zvládnout La Manche naráz v obou směrech, ale nesehnal jsem dostatek peněz.

Posázaví je hlavně krajem rekreačního sportu, ke kterému patří i plavání. Je možné si v Sázavě doplavat pro zdraví i v pokročilejším věku?

Ano. Nikdo nikoho nenutí, aby plaval závodně nebo se otužoval. Otužování v podstatě není složité. Stačí se denně sprchovat nejdříve vlažnou a postupně studenou sprchou. Musí se vytrvat. Pro seniory je však nejzdravější a nejvhodnější chůze. Posázaví má spoustu krásných turistických stezek opředených trampskou historií. Jde skutečně o kouzelný kout naší vlasti, ve kterém se můžete rekreovat po celé léto a neustále nalézáte nové hodnoty. Osobně jsem několikrát Posázaví prošel jako tramp včetně spaní „pod širákem“ a mohu tento kraj k rekreaci jedině doporučit. Základem je chůze i koupání doporučuji.

Jak na vás působí pohled na soutok Sázavy s Vltavou?

Velkolepě, protože mám pocit, jako by na mne sáhla slavná česká historie a ona v těchto místech také skutečně kráčela. V Davli se stékají dvě z našich nejkrásnějších řek, kdybych byl básníkem, tak bych řekl, že mám pocit jako by se milovaly. Ale ony se skutečně milují. Vltava bez Sázavy by nebyla Vltavou. Dnešní nezbytné přehrady sice „pohřbily“ některé přírodní scenérie, ale i tak má člověk v sobě pocit hrdosti nad tím, co příroda umí vytvořit.

Přání na závěr?

Nerad radím, každý své možnosti a cíle musí vyhodnotit sám. Byl jsem vždy velmi hrdý na to, že jsem občan této země, která dala světu stovky velmi schopných lidí. Přál bych si, aby se spravedlivýma očima hodnotila minulost i současnost, aby vyšlo na povrch také udavačství některých našich lidí za války. Rovněž si přeji, aby se dostalo poctivého zadostiučinění legionářům, veteránům první i druhé světové války a vůbec všem lidem, kteří se zasloužili o to, že ještě mluvíme česky. Mrzí mne, když od „historiků“ slyším, že Čechové jsou národ zbabělců, protože tak to určitě není. Měly by se rovněž zlepšit vztahy mezi lidmi, které se dnes odvíjejí od závisti. Osobně jsem nikdy nikomu nic nezáviděl. Každému jsem jen přál to nejlepší. Materiálně toho na stará kolena moc nemám, ale jsem bohatý na zážitky, na to, co jsem žil a žiji i nadále.

VOJTĚCH KOPECKÝ