Létající dar byl pro mě překvapením

A proto se chci vrátit na samotný začátek akce, která měla nečekaný konec. Jeli jsme se s rodinou podívat na letiště do Nesvačil, jak David, s jehož rodinou se známe, cvičí ve vzduchu s novým letadlem MDM-1 FOX sestavy na mistrovství republiky a následně pokud se zadaří i na mistrovství světa. Akci jsme plánovali od začátku léta a vyšla až v srpnu za velmi horkého dne, které v Čechách panovaly.

Po dopoledním příjezdu na letiště nám jen tak mezi řečí otec Davida Václav řekl, že jeho syn je podruhé sám v novém letadle, ve kterém se již zabili tři piloti, což mu na férovku, řekl trenér. To Vás zamrazí. Jenže když se kluk chce dostat na mistrovství světa jako akrobatický pilot bezmotorového letadla, tak ho nic nezastaví. No, nechtěl bych takto hazardovat se životem. Avšak každý máme svůj život nalinkovaný jinak a pokud kluka tento sport baví, tak mu to stejně nezakážete.

Byl jsem stále v pohodě, protože jsem se přijel jenom podívat. Až do té doby než mi Vašek řekl: „Tak v tomhle poletíš," myslel tím letadlo, se kterým vyhrál David mistrovství republiky ASK-21 a na kterém se v tu chvíli střídali dva piloti – jeden z nich byl hudební virtuos na harfu.

A Václav pokračoval: „Máš to od manželky jako dárek k narozeninám." V tu chvíli jsem si myslel, že prozradil tajemství mé drahé polovičky, které měla na konec srpna pro mě nachystáno. Jenže jsem se zmýlil a vše bylo připraveno na tento den, aniž bych něco tušil.

Katapultovat jsem se nechtěl

Na přípravu a nervozitu jsem tedy moc času neměl a snažil jsem se být stále v klidu, protože jsem očekával, že se s Davidem pokocháme letem nad Benešovskem a následně přistaneme. Jelikož jsem již letěl jednou letadlem do Tuniska a nebál jsem se a říkal jsem si sarkasticky: Nač být nervózní, pokud spadneme, tak se stejně nezachráníme. V duchu jsem se tak uklidňoval, že nesmím být nervózní, protože mi to stejně nepomůže. To jsem ale stále nevěděl, co na mě mistr republiky má přichystáno.

David si ještě odlétal čtyři cvičné lety na novém letadle a chvíli po poledni nastala hodina H.

„Pojď se připravit, zvládnete to ještě před obědem," řekl Vašek. Za což jsem byl docela rád, protože plný žaludek by asi nezvládl přetížení.
Dojeli jsme na start, kde jsem dostal padák na záda a byl poučen od Davida. „Na nic nešlapej a nesahej, jen se drž popruhů. Pokud by se něco stalo a museli jsme se katapultovat, tak si odepni popruhy, odjisti páky u kabiny, odhoď jí a vyskoč." To jsem ale v hlavě hned zamítnul, protože při představě, že bych musel všechny tyto úkony nahoře udělat, pokud by se řítilo neovladatelné letadlo dolů, tak bych to stejně nestihnul. Nicméně poučen jsem být musel.

Byl to kolotoč, ale vystoupit nemůžeš

Přihákli jsme se lanem za motorové letadlo a valili do oblak. Asi patnáctiminutový výletní let ve 120 kilometrové rychlosti nad Benešovskem byl krásným pokocháním. Vše měl člověk, jako na dlani, krásně jsme pluli oblohou a byla to paráda.

Jenže pak přišlo, to co jsem moc neočekával. David nahlásil: „Až se v 1300 metrech odpojíme, zapni kameru (tu jsem měl před sebou) a uděláme nějaké cviky." Trošku ve mě hrklo, protože na poutích nejdu ani na kolotoč, jelikož je mi na něm zle. Ale v duchu jsem si říkal – musíš to vydržet, zvláště, když David řekl, že sestava bude asi dvě a půl minuty.

Jenže to, co se dělo se mnou v kokpitu v následujících chvílích bylo pro mě neskutečné. David, jen hlásil, jaký cvik předvede. Takže jsme chvíli letěli střemhlav dolů, chvíli zase nahoru, otočili jsem se okolo své osy, zastavili se hlavou dolů a dělal se mnou další „vylomeniny", které jsou pro něj na denním pořádku, ale ne pro mě.

Hrdlo se mi při až dvěstěšedesáti kilometrové rychlosti svíralo, pot ze mě tekl víc, než při fotbalovém zápase, protože v kabině bylo asi 50 stupňů, ale snažil jsem se nenervovat, protože by to stejně bylo zbytečné. Prostě musíte věřit pilotovi, jinak se zblázníte, hlavně když letíte čumákem dolů. Byl jsem rád, když David zahlásil, že dělá poslední cvik a letíme na zem.

Pytlík jsem naštěstí nepotřeboval

To jsem si oddechl, ale paradoxně mi bylo nejhůře těsně před přistáním. U vrutů a cviků se mi nechtělo zvracet, ale až dole to ve mě bublalo, ale vydržel jsem a nepotřebovat jsem připravený pytlík od Vaška. Ten mi ještě na startu říkal: „Nepozvracej jim letadlo, když tak to hoď za triko." Jenže to by nešlo, vždyť jsem byl přikurtován k sedačce takovou silou, že bych ani to tričko neodtáhl.

Po hladkém přistání jsem vítězoslavně vystoupil z letadla, poděkoval Davidovi a přes louku jsem se vydal ploužícím krokem ke svým nejbližším, pro které to bylo dole prý ještě horší, když viděli, co David s letadlem s námi nahoře dělá. Manželka Jarka mě obejmula a byla prý ráda, že jsem přežil bez úhony.

Samozřejmě mi nebylo nejlíp, ale držel jsem se v rámci možností a byl rád, že jsem nemusel po sobě uklízet letadlo. I oběd mi asi po půlhodině chutnal.
Zkouškou jsem prošel, ale …

Přítelkyně Vaška, Jitka, která vše natáčela na kameru, se mě zeptala: „To jsi všechno chtěl, aby David s tebou dělal? Odvětil jsem, že jsem neměl čas nic namítat. A ona dodala: „Vždyť jsem mu říkala, ať se tě zeptá."

Nezeptal, protože potřebuje na mistrovství republiky ve Zbraslavicích nějaký „pytel" do tandemu a chtěl vědět, zda bych to zvládnul. S díky jsem odmítnul, jednou mi to stačilo.

A tak bude muset David hledat jiný kus, který s ním vleze do letadla a vydrží jeho akrobatické cviky. Věřím, že ho najde, protože by byla škoda, kdyby mladého nadějného pilota měla zastavit relativně banální věc. A to ani nemluvím, co času a peněz sežere tento sport, do kterého se sponzoři moc nehrnou, což je i případ osmnáctiletého Davida Beneše, mistra republiky v akrobatickém bezmotorovém lítání.

Teď se jen těším na video pořízené přímo z letadla.