Své první nohejbalové krůčky ale uskutečnil na břehu jiné řeky, Berounky. Na osadě Tornádo u kazínské skály začal uplatňovat své schopnosti, které nasbíral i v házené a kopané. Není divu, že šikovného univerzálního mladíka si brzy všiml dnes už téměř devadesátiletý Gustav Golovach, tehdy svazový činovník a šéf pražského oddílu ze Žižkova. Po krátkém působení na Žižkově v roce 1967 Žalud zamířil do svého životního klubu, TJ Podolí Praha. Na podolských dvorcích, v sousedství legendárních Žlutých lázní, se začal hrát špičkový nohejbal. Vedle starých kozáků, jakými byli Šmejkal, Nohejl, Knotek, Šarlinger, Pernové, Diviš, vyrostla největší hvězda podolského klubu.

Jestli Žalud něco už tehdy nesnášel, byly to porážky. Jeho hněv pociťovali jak rozhodčí, tak spoluhráči. Mnozí nebyli nadšeni hrát s ním v sestavě. O patnáct let starší Zdeněk Diviš se však dokázal nad nějaké to tvrdší slovo povznést a s mladým bouřlivákem vytvořil nejúdernější formaci té doby. Zlato na mistrovství ČSSR trojic mužů 1970 v Piešťanech, stejný počin v letech 1974 a 1976, tři zlaté v řadě na mistrovství ČSSR dvojic mužů v letech 1972 – 74 a dvě další (1978 -7 9), extraligový titul s Podolím v roce 1976, k tomu řada dalších stříbrných a bronzových medailí (tradovalo se, že končily u Žaludů v popelnici) a pochopitelně účast v národním týmu ČSSR (který ovšem neměl tehdy žádného soupeře, se kterým by se mohl střetávat), to je stručný výčet jejich úspěchů.

Jindřichu, mnozí vás považují nejen za jednoho z nejlepších hráčů historie, ale také za možná nejnepříjemnějšího spoluhráče. Vzpomenete na dobu, kdy se před vámi klepali nejen protihráči?

To už je opravdu dlouho. Je pravda, že občas nějaké ty čůr… tam byly, ale za tu dobu mě spoluhráči už znali a věděli, co od nich budu chtít. Bez herní disciplíny se nedá vyhrávat dnes, ani kdysi. Rozhodčí mě už naštěstí znali a nikdy jsem nebyl vyloučen.

Nicméně v rukou držím zápis z utkání, na kterém rozhodčí na druhou stranu uvedl, že Žalud nedostal žlutou kartu.

Je pravda, že těch žlutých za řečnění nebo zakopnuté míče bylo dost.

Čas je neúprosný a každá éra jednou končí. Jak probíhal závěr vaší kariéry?

V devadesátých letech jsme přišli díky výstavbě o hřiště v Podolí a putovali jsme Prahou jako béčko různých oddílů. Pak už se to začalo rozpadat. Objel jsem několik veteránských turnajů a skončil. Jako trenér jsem dříve působil chvilku v Podolí, ale jinak jsem se do žádné funkce nikdy nehrnul.

To je škoda. Ale neříkejte, že se vám po nohejbalu nestýská?

Ani ne. Mám zdravotní potíže, třikrát mi operovali nohu. Do míče už nemám šanci kopnout.

Tedy sportem ku zdraví, jak se říká.

V mém případě za to nemůže sport, ale cigarety. Ucpávají se mi cévy.

Ale občas si nějakou tu velkou akci určitě nenecháte ujít?

Právě že moc ne. Třeba loni jsem měl koupené vstupenky na mistrovství světa mužů v Nymburce a hodně jsem se na to těšil. Jenže místo toho jsem skončil v nemocnici na další operaci. Dlouho se také chystám na ligu do Benešova, kde hraje Šacung, za jehož béčko jsem také jeden čas kopal. Jenže znáte to. Na chatě mám hodně práce a když vypadá, že bude volno, tak mi přivezou vnoučata. Musím si to nějak lépe zorganizovat. Takto se musím spokojit jen se sledováním v televizi, kde občas nohejbal dávají.

Nepochybuji, že alespoň takto máte přehled o tom, jak se změnil nohejbal od dob vaší éry.

Je to velký rozdíl. Dneska řada hráčů, zejména smečařů, má skoro dva metry a kopou údery o půl metru výše, než jsem kopal já. Hodně také udělalo ubrání dopadů. Je pravda, že na tři dopady byla hra pomalá, nezáživná a asi to moc diváka nevtáhlo. Na dva dopady, na které se hrají i domácí soutěže, se mi to líbí nejvíce. Hra má spád, ale ještě se uplatní technika. Na jeden dopad, jak se hrají vrcholné mezinárodní akce, je to už strašně rychlé a hráči mají potíže se zpracováním. Hlavně ale starší generace nemá šanci takto hrát. Je to fofr. Škoda jen, že nám na mezinárodní scéně tak utekli Slováci. Oni měli výhodu v tom, že zatímco u nás se vždy při ubrání dopadu spekulovalo, na Slovensku se adaptovali na mezinárodní pravidla okamžitě a získali tak náskok.

S nohejbalem jste zažil nejlepší roky svého života. Co na závěr nějakou úsměvnou historku?

Tak těch byla spousta. Ale vzpomenu dvě. Jeli jsme z vítězného mistrovství republiky a stavili se v Lubenci, kde na účet klubové pokladny proběhla oslava. Velká oslava. Jenže v tom opojení jsme tam nechali vítězný pohár a přišli na to až v Praze. Tak se jelo zpět. Ta druhá se týká mého věrného spoluhráče Zdeňka Diviše. Dělal tehdy ve výzkumu v krčské nemocnici. Neprozřetelně vzal jednoho staršího a spíše kulturně založeného kolegu na naše ligové utkání. Trošku jsem na Zdeňka během zápasu sem tam nějaké to hrubší slovíčko zakřičel. Jeho kolega se po chvilce jen sebral a znechuceně odešel.

MARTIN MARŠÁLEK