Čekala jste, že by Petr mohl anketu vyhrát?

Určitě ne. Říkal, že možná bude ve trojce.

Byla jste nervózní?

Šíleně.

Na pódiu jste ale působila suverénně i u mikrofonu.

Od malinka jsem odmítala mluvit s novináři. Když jsem ale viděla Krátošku (pozn. moderátor vyhlašování), se kterým se znám z After párty z O2 Arény, kde Petr skákal, tak jsem tušila, že mi bude pokládat otázky a z toho jsem měla obavy.

Co to pro Vás, jako pro maminku znamená, že je syn vyhraje Sportovce Benešovska?

Pro mě jsou to lepší chvíle, když člověk zrovna netrne, jestli se mu něco nestalo při závodech nebo se nehádají zrovna s tátou. Není všechno růžové, je tam hodně dřiny a stresu se dvěma mizernýma chlapama. :)

Bojíte se, když je Petr na závodech?

Hodně se bojím. Velký strach jsem měla před měsícem a půl, když v Mexiku skákal salto přes akrobatické letadlo. Navíc mi chlapy dva dny nezavolali ani nenapsali SMS, klidně si šli spát a já trnula hrůzou, jestli se něco nestalo. Tak jsem vzala telefon a ječela jsem, že jsem na prášky. Tak mi Petr řekl, vem si ještě jeden, jdu skákat znova.

Sledujete syna na závodech?

Na závodech se na jeho skoky nekoukám. Od 13 let, co si natloukl, jsem řekla: skákej dál, ale beze mě. Sleduju to jen, když je vedle mě po závodech a díváme se na to v televizi. Potom mu říkám, jak to dělá blbě. :) Paradoxní je, že za rok po zranění, ve 14 letech, udělal jako nejmladší na světě salto vzad.

Nerozmlouvala jste Petrovi, ať se skákáním skončí, zvláště, když loni prodělal operace obou ramen?

Když byl malý, tak jsem mu to rozmlouvala, ale neposlouchal. Teď už není dítě, tak to neřeším, jen trpím a doufám, že se nic nestane. Od tří let nezná nic jiného než motorky, tak to ani nešlo zakázat.