Českou republiku kromě Lenky Matouškové za doprovodu trenéra Lukáše Hoška a vedoucího Romana Kauta hrdě reprezentovali: Jakub Nosek (SKN Hradec Králové) – skok do dálky, hod oštěpem, Michal Stanovský (SportNES Ostrava) – 1500 m, 5000 m, 3000 m překážek a Lenka Hornová (SK SKIVELO Olomouc) – sedmiboj, hod oštěpem, vrh koulí.

Po závodech se Lenka Matoušková svěřila s pocity, a jak na mistrovství v Polsku bude vzpomínat.

„Závodilo se na krásném modrém stadionu u hotelu Zawisza, který byl bohužel obsazený Ruskem a Poláky, takže jsme bydleli deset minut jízdy autobusem v centru města, v hotelu Brda.

S Lukášem Hoškem (univerzálním trenérem pro všechny) jsme ráno vyrazili společně vlakem do Olomouce, místa srazu. Odtud jsme všichni jeli osm hodin mikrobusem do Bydhoště, města, kde se akce konala. Po večeři a ubytování jsme se druhý den snažili co nejlépe aklimatizovat a zorientovat se v organizačních věcech a spojích z hotelu na stadion a zpět. Jeli jsme se podívat na stadion, kde jsme se v dešti rozcvičovali a protahovali na následující den, den závodů. Déšť nám vůbec nevadil, říkali jsme mu „kapky štěstí" a také, že byly.

Na začátku ME hned stříbro

Hned první závodní den jsme s Kubou Noskem získali dvě medaile pro české barvy. Já jsem si ve své nejoblíbenější disciplíně hodu diskem, za složitých povětrnostních podmínek, vyházela druhé místo. Nestačila jsem pouze na suverénní Ukrajinku. My dvě jsme jako jediné překonaly čtyřiceti metrovou hranici, třetí skončila reprezentantka Ruska. A Jakub si v dálce skočil pro bronz.

Oba jsme byli neuvěřitelně šťastní, že se nám povedlo naše prokletí (čtvrtá místa) z předchozích závodů jako ME, MS a Deaflympiáda, prolomit. Užívali jsem si chvíle slávy na stupních vítězů, kde jsme hrdě vzhlíželi k národní vlajce České republiky a rádi se nechali s každým vyfotit.

V ten samý den v dopoledních hodinách se konalo zahájení mistrovství Evropy na závodní dráze stadionu, kde jsme s Kubou z důvodu příprav na odpolední závody chyběli.

Po kouli se leskl na hrudi Lenky bronz

V pátek v 16 hodin se konal závod ve vrhu koulí, kde nás závodilo deset. Musím se přiznat, že mě druhé místo v disku nakoplo tolik, že jsem si i přes šesté místo v tabulkách věřila na urvání alespoň bronzu. Motivací pro mě bylo i vítězství mého dřívějšího trenéra (Remigius Machura) v roce 1979 právě na tomto stadionu. Za cíl jsem si dala vrhnout co nejdále za hranici osobního rekordu, a to se také stalo. Po vyrovnaných pokusech jsem pátým pokusem vrhla osobní rekord a brala jsem bronz. Po boji s Ruskou, kdy jsme se přehazovaly každým pokusem, jsem byla velmi šťastná a jsem si jistá, že bronz byl skutečně vybojovaný.

Se zázemím v Polsku panovala spokojenost

Během pobytu jsme samozřejmě museli i dolaďovat formu tréninků za využití tamního zázemí. Tentokrát jsem byla s prostory určené pro trénování a závody spokojená. Závodní stadion a tréninkové zázemí byly hned vedle sebe, včetně posilovny a krytého tunelu (haly). Vážení náčiní tentokrát také proběhlo bezproblémově (oproti MEJ v roce 2012) a Call Room už se také časově neprotahoval a šli jsme hned po odprezentování na věc.

Byla jsem nesmírně ráda, že jsem svým ziskem bronzu „zkompletovala" svoji medailovou sbírku. V roce 2012 jsem zde totiž získala na mistrovství Evropy juniorů tři zlata a k nim jsem nyní mohla přidat stříbro z disku a bronz z koule.

Při vyhlašování posledních vítězů štafet se konal ceremoniál zakončení ME neslyšících v atletice a předání odpovědnosti Německu, kde se bude konat příští mistrovství Evropy neslyšících (21. – 28. července 2019, Bochum-Wattenscheid). Večer nás čekal závěrečný raut, po kterém jsme hned sedli do mikrobusu a celou noc jeli zpět ke svým rodinám.

Za mnohé vděčím Lukášovi Hoškovi, který se o všechny organizační věci postaral a věnoval mi každou potřebnou chvíli během našeho pobytu v Bydhošti.

Za medaile nebrala ani korunu

Ještě bych vzpomenula na jednu méně příjemnou záležitost spojenou s touto akcí. Po návratu se nás mnoho lidí ptalo, kolik jsme dostali za medaile a za vzorné reprezentování naší republiky. Musím se smutkem podotknout, že jsme nedostali vůbec nic. Na místě nám svaz zaplatil ubytování a stravu, hradil také cestu a startovné. O nějakém kapesném na místě a o odměně za skvělé reprezentování se nám však může jen zdát. Bohužel, sponzorů je v tomto sportu velmi málo a proto je třeba atletiku dělat především srdcem a pro radost, nikoliv však pro nějakou finanční odměnu.

Chci také poděkovat Honzovi Hlaváčkovi, že mi umožnil touto cestou poděkovat své rodině a trenérovi Josefovi Šilhavému za jejich nesmírně velkou trpělivost při každodenním trénování (v dobách náročných i lepších). Děkuji také všem za podporu, kterou mi posílali do Bydhoště."

JAN HLAVÁČEK