Po úrazu (operaci) ramene v roce 2014 a následně úspěšné rekonvalescenci se rozhodla pro svou hlavní disciplínu hod diskem, kde vrh koulí zůstává její doplňkovou disciplínou. A to jí vyplatilo, když v červenci letošního roku brala zlato na Deaflympiádě v Turecku, kde překonala v hodu diskem neslyšících i olympijský rekord (47,95). Také studuje na České zemědělské univerzitě v Praze se zaměřením Podnikání a administrativa.

Být neslyšící od narození musí být hrozné. Jak jste se s tímto handicapem dlouho srovnávala?

Už jsem se s tím narodila a jiný svět zvuků nepoznala. Domnívám se, že ti, kdo přijdou o sluch během života, jsou na tom hůř, protože mají s čím srovnávat. Na druhou stranu jsme se s též neslyšícím bratrem od mala museli hodně učit mluvit a i ve škole věci „dohánět“. Myslím si, že to bylo horší pro rodiče než pro nás, my to tak nevnímali.

Co vás nakonec přivedlo ke sportu a prorazila v něm?

Oplývala jsem přebytečnou energií, takže bylo nejlepší možné řešení dát mě na sport.

Začínala jste ve Vlašimi, jak na to vzpomínáte?

Usmívám se při vzpomínce na černou škváru, na které jsme dlouhá léta trénovali. Se svým prvním trenérem Martinem Svobodou dodnes vzpomínáme na naše první soustředění, které nesvědčily o úspěšné sportovní dráze. Základům, kterým mě Martin a rodina Kárnikova naučila, využívám dodnes. Ráda se do Vlašimi vracím a jsme stále v kontaktu.

Děti jsou hodně upřímné, až to někdy bolí. Nedávaly vám najevo, že jste neslyšící, a jak bylo těžké se s tím srovnat?

Na základní škole jsem s tím problém neměla. Všichni jsme vyrůstali společně od mateřské školky a byli na sebe zvyklí. I většina učitelů na „základce“ se mně i bratrovi snažila vyjít vstříc. Přechod na střední školu byl o kapánek horší, noví spolužáci „to“ neznali. Tam jsem si začínala uvědomovat, že mě ne úplně všichni „berou“. Myslím, že právě díky sportu, který mi byl útočištěm, jsem to snášela relativně dobře.

Proč jste se od mládí dala spíše na mužské atletické disciplíny (disk, koule, oštěp)?

Už od mládí díky pracím kolem domu a na zahradě jsem měla sílu, tudíž si spíš ony technické disciplíny vybraly mě (směje se).

Kdy jste poznala, že vaše snažení nepřijde vniveč, a že můžete něčeho dosáhnout?

Myslím, že to nikdy s jistotou dopředu nemůžete vědět, co bude. Nicméně mě to bavilo a díky spolupráci s nejlepším trenérem diskařů v ČR se mi už na poli neslyšících podařilo pár úspěchů získat.

Jak probíhá vaše komunikace s trenéry?

Měla jsem postupně tři – Martina Svobodu ve Vlašimi, Jiřího Tučka v Kolíně a nyní je jím Josef Šilhavý. Komunikace s každým z nich se lišila, jedno však měli společné – snahu domluvit se. Pro mě je důležité, aby mluvili přímo na mě, což za pohybu není snadné. U pana Šilhavého jsou vidět dlouholeté zkušenosti a velká dávka trpělivosti. Má trénink dopředu promyšlení, včetně načasování postupu sdělení informací a pro zábavnější a pestřejší trénink, používá pantomima a gesta. Někdy je fakt legrace ho pozorovat.

Dosáhla jste už řady úspěchů, který berete jako největší. Je to zlato z Deaflympiády z července letošního roku z Turecka, kde jste překonala v hodu diskem neslyšících dokonce olympijský rekord (47,95)?

Stejně jako úspěchů byla řada neúspěchů, a proto jsem ráda za každý dobrý výsledek. Nicméně olympiáda je srdeční záležitost každého sportovce a medaile s olympijským rekordem splněný sen.

Jak těžké mají handicapovaní sportovci oproti zdravým se sháněním peněz, a pomohl vám výkon z Olympiády?

Kolik lidí ví, že neslyšící mají svou olympiádu? Kolikrát jste viděli v televizi Deaflympiádu? Nic? Není divu. Stejně tak tomu je i s podporou. Můžete mít sebelepší výsledek, sponzor si však vždy žádá publicitu, média, tam dochází ke zviditelnění značky (produktu) před mnoha lidmi. S pár kamarády kolem sebe sponzora nezaujmete, protože mu nemáte, co nabídnout.

Jste stále mladá, co vás tlačí stále dopředu?

Touha posouvat své hranice. Mám neustále potřebu něco zlepšovat, dolaďovat a zkoušet.

Jaký je váš sen v osobním i sportovním životě?

V osobním životě bych ráda úspěšně dokončila magisterské studium obhajobou diplomové práce, státnicemi a obstála u přijímaček na doktorské studium. Jinak sen každého sportovce je mít sponzora, který mu pomůže s přípravami na vrcholové akce. Ať už se jedná o letenky, ubytování, pronájmy sportovišť či stravování.