Jeho kariéra připomíná pohádku. Ač nikdy neprošel žádným mládežnickým družstvem a jeho první soutěžní roky byly ty v okresním přeboru mužů, poslední tři roky zažil strmý vzestup. S rezervním družstvem Šacungu slavil dva roky po sobě postup a k tomu v pozici fluktuanta poznal chuť extraligových startů. Letos už je kmenovým hráčem benešovského ligového týmu.

Šacung poprvé v historii vyhrál základní část soutěže. Před desetiletím by to znamenalo zisk ligového titulu, tedy mety, které jako jediné Šacung ve své předlouhé historii nedosáhl. Není vám líto, že je to jen ta základní část?

Myslím, že i vítězství v základní části má svou cenu. Už jen to, že budeme hrát případné rozhodující utkání v play-off na domácím hřišti, které by nám mělo více vyhovovat, než soupeři.

Vy sám jste ještě před pár lety hrál až šestou nejvyšší soutěž, dva poslední roky jste fluktuoval z krajského „B“ družstva. Teď válíte už jen v extralize a na nováčka nikterak špatně, z 23 zápasů jste 11 vyhrál. Jste spokojen?

Rozhodně nemůžu říci, že bych byl spokojen. Je pravda, že někdy se zadaří a konečně to vypadá alespoň trošku k světu, ale potom přijde výkon, který je tragický. Statistika není vždy vypovídající, protože někdy se jako náhradník dostanu na kurt již za rozhodnutého stavu. Také je třeba říci, že hraji až třetí dvojici, která je na nižší úrovni, než první dvě dvojice.

Vy a dvoumetrový spoluhráč Doubrava patříte trochu mezi exoty, protože i přes svou výšku dokážete obstojně hrát ve všech třech disciplínách. Ve které disciplíně a na jakém postu se ale cítíte nejlépe?

Jsem šťastný za každou příležitost se objevit na kurtu a je nepodstatné, v jaké disciplíně. Pokud bych si měl vybrat pozici, která mi asi nejvíce sedí, pak by to bylo ve trojici s Jirkou Doubravou a Petrem Stejskalem, kde se snažím občas něco chytit v poli a na útoku moc nepřekážet Doubravovi.

Letos je obecně extraliga strašně vyrovnaná, vždyť i váš tým nemá aktivní bilanci s šestým a sedmým celkem tabulky. Naopak proti silným soupeřům se vám daří. Čím to?

Je pravda, že letos byly rozdíly minimální. Jen poslední Děčín byl výkonnostně oddělen od zbytku tabulky. Nedá se říci, že by šestý nebo sedmý tým byl slabý, vždyť sedmé Čakovice skončily minulý rok druhé. Myslím, že je to otázka přístupu. Když se hraje s těžkým soupeřem, tak k tomu všichni přistoupí zodpovědně a s pokorou, naopak při utkání s lehčím soupeřem jdeme hrát, jako by se nemohlo nic stát a soupeře podceníme.

Které utkání letos považujete ze svého pohledu za nejvydařenější a naopak na které se vám nebude vzpomínat dobře?

Letos se mi asi nejvíce dařilo v zápase proti Karlovým Varům. Se Stejskalem a Doubravou jsme vyhráli obě trojice a se Stejskalem jsme ještě vyhráli třetí dvojici. Naopak nejméně vydařené utkání bylo proti Modřicím. Střídal jsem do třetí dvojice, kterou jsme prohráli a ještě jsem prohrál zápas jednotlivců i přesto, že se soupeř zranil. Nějak hlava neunesla, že bych mohl vyhrát.

Fenomén posledních let a úřadující mistr z Modřic letos dvakrát podával Šacungu ruce v roli poraženého. Vnímáte už respekt soupeřů?

Já osobně respekt necítím. Třeba družstvo Čelákovic na nás nastoupilo bez respektu a z obou střetnutí jsme si odvezli jen jeden bod, zatímco oni tři.

Věříte, že by se letos Šacung mohl kýženého extraligového titulu po pětiletce stříber nebo bronzů konečně dočkat?

Nevím jestli věřím je to správné slovo, spíš doufám by bylo více vystihující. Věřím tomu, že pokud budeme kompletní a bez zdravotních problémů, tak že se podíváme do finále, kde se může stát cokoli.

Co vaši loňští parťáci z „B“ družstva? Sledujete, jak si vedou?

Ano, jezdím na jejich domácí utkání. Držím jim palce, aby si vedení v soutěži udrželi a v případné kvalifikaci zabojovali o postup do vytoužené 2. ligy.

MARTIN MARŠÁLEK