Volby do sněmovny začínají za

Nahrávám odpočet ...
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Bez rodičů bych nebyla, tam kde jsem, říká Vanžurová

Benešov – S volejbalem začínala v Benešově, v 15 letech odešla do Olympu Praha a teď válí v italské Novaře. Prošla přes mládežnické reprezentace až do seniorské, kde se v současnosti pod trenérem Carlo Parisim připravuje na kvalifikaci na mistrovství světa. „Bez rodičů bych se nikdy nedostala, tam kde jsem teď. V mládí to bylo to se mnou velice těžké. Byla jsem spokojená a nechtěla vidět potenciál, který ve mně očividně byl. Rozhodli se mě v hezkém slova smyslu nakopnout do zadnice, za což jim strašně děkuji a myslím si, že jim to nikdy pořádně nesplatím," děkuje rodičům Tereza Vanžurová.

27.12.2013
SDÍLEJ:

Tereza Vanžurová při rozcvičování před zápasem Novary. Foto: Archiv Terezy Vanžurové

S volejbalem jste začínala v Benešově. Který trenér nebo trenérka vedli vaše první volejbalové krůčky?

V Benešově jsem prošla všemi mládežnickými kategoriemi. Od minivolejbalu přes mladší starší žákyně až po ligu juniorek. Začínala jsem pod trenérkami Dýškovou, Oriničovou, které mě naučily základy techniky až po systém hry v šestkách. V kadetkách a juniorkách mě vedly Pavlína Zoulovou, Dáša Vrbovcová a Jana Beranová. A myslím, že jsem si nemohla přát nic lepšího. Kolektiv holek byl vždycky báječný a turnaje nezapomenutelné. Velice často a ráda na moje začátky v Benešově vzpomínám.

Měla jste sen to někam s volejbalem dotáhnout nebo jste ho zpočátku brala jako dobrý sport pro pohyb?

Když jsem jako malá začínala s volejbalem, neměla jsem vůbec tušení, že existuje něco jako profesionální liga, že se hrají mistrovství Evropy a světa. Zkrátka to bylo něco, co mě bavilo a vyplňovalo můj volný čas. Takže na začátku žádný volejbalový sen nebyl. Ten se objevil až v mých 17 – 18 letech, kdy jsem si začala uvědomovat, že volejbal už není jenom součást mého života, nýbrž celý můj život.

Kdy jste zjistila nebo kdo, že jste již talentem přesáhla Benešov a pokud se mu chcete věnovat na vyšší úrovni, tak musíte do Prahy?

Osobně jsem si to nikdy nemyslela. Nikdy jsem nechtěla odejít z Benešova a hrát v jiném městě s jinými lidmi. Myslím, že velký vliv na přechod do Prahy měl můj trenér v KCM (výběr krajů v mládežnických kategoriích) Honza Kysela, který tehdy na můj, řekněme talent, upozornil trenéry klubu PVK Olymp Praha. A pak to byli samozřejmě moji rodiče. Bylo to v osmé třídě na základní škole. Samozřejmě, že existují i jiná velká centra pro výchovu mládeže jako např. Brno, Olomouc nebo Ostrava. Takže Praha rozhodně není jedinou možností pro mladé hráčky. Ale přeci jenom Praha byla pro mě podstatně blíž než Brno.

Jak jste zvládla přechod z Benešova do Prahy, nebylo vám někdy smutno?

V Olympu Praha jsem začala hrát ve čtrnácti letech, takže jsem prakticky celý rok posledního ročníku na základní škole cestovala až pětkrát týdně do Prahy na tréninky a zápasy. Tento rok byl hodně složitý a pro mě obrovský skok do neznáma. Trénovalo se čtyřikrát až pětkrát týdně, v létě nebyla příprava jenom poslední týden v srpnu, ale trvala celý srpen a nároky na už tak mladé hráčky, jako jsem byla já, byli oproti Benešovu obrovské. A to nebyl konec změn. S nastoupením na sportovní gymnázium v Praze bylo logické moje přestěhování z Benešova. Byla jsem mladá patnáctiletá holka z malého města poprvé sama v Praze bez rodičů. Začátky jsem samozřejmě proplakala, ale nakonec jsem si zvykla a do samostatného života v Praze jsem se zamilovala.

Abyste se mohla věnovat volejbalu naplno, tak jste si asi musela něco odepřít jako například diskotéky. Co na to říkaly kamarádky nebo kamarádi, hlavně z vašeho rodného Benešova, že je odmítáte a měla jste pevnou vůli jim říci ne?

Pevná vůle mně nikdy v těchto věcech nechyběla. Popravdě, když jsem začala hrát v Praze, nebyl na nějakou diskotéku čas ani energie. A nakonec, a velmi mě to doteď mrzí, jsem se přestala s kamarády z Benešova stýkat. Nemyslím si, že to bylo jenom vinnou volejbalu, protože volný čas samozřejmě nějaký byl, ale zájmy už byly velmi odlišné.

Jak jste zvládala školu, tréninky a cestování na trase Benešov – Praha?

Ještě než jsem se přestěhovala do Prahy mě na tréninky vozili rodiče. Celý rok několikrát týdně. Po přestěhování to bylo vše jednodušší. Vlaky a autobusy a každý víkend doma.

Říká se, že když chtějí děti něco dokázat, největší oběť přinesou rodiče, když je musí vozit na tréninky, zápasy a další. Bylo to i u vás?

To musím potvrdit. Celá rodina mi pomáhala, ale nejvíce moji dva úžasní rodičové. Bez nich bych se nikdy nedostala, tam kde jsem teď. Když jsem byla mladá, bylo to se mnou velice těžké. Byla jsem spokojená tam, kde jsem a nechtěla jsem vidět ten potenciál, který ve mně očividně byl (úsměv). Naštěstí to byli právě moje rodiče, kteří se mě rozhodli v hezkém slova smyslu nakopnout do zadnice. Podporovali mě každý den, každý zápas a dodávali povzbuzení v okamžicích, kdy jsem to chtěla vzdát. Myslím, že jim to nikdy pořádně nesplatím a to i proto, že to se mnou nebylo vůbec jednoduché.

Vždycky jste chtěla být smečařkou?

Smečovat a dávat body jsem chtěla vždycky. Jako mladá jsem začínala jako blokařka, protože jsem byla vysoká. Nakonec se ukázalo, že to není to pravé a přesídlila jsem, na post smečařky. V Itálii teď hraji na postu univerzálky a v reprezentaci zastupuji pozici přihrávající smečařky.

Prošla jste reprezentací kadetek, juniorek a z Olympu jste se dostala až do ženské reprezentace. Jak jste reagovala, když jste dostala první pozvánku do mládežnické reprezentace?

Samozřejmě, že to bylo obrovské zadostiučinění. První pozvánka do reprezentace přišla ve čtrnácti, procházela jsem kategoriemi a došla až do žen, nevynechala jsem ani rok. S mládežnickou reprezentací jsem absolvovala mistrovství Evropy kadetek v Itálii, mistrovství Evropy juniorek v Brně, mistrovství světa juniorek v Mexiku a miliony soustředění, turnajů a kvalifikací.

Pak přišla pozvánka do ženské reprezentace…

Bylo to pod vedením trenéra Šillera, na přípravu na mistrovství světa v Japonsku. Musím přiznat, že mě ani ve snu nenapadlo, že skončím v letadle směr Tokio s hráčkami jako je Havelková, Havlíčková nebo Plchotová. V Japonsku jsem si odbyla svůj první debut v ženské reprezentaci. Nikdy nezapomenu na moje první střídání, podání a následné eso – úžasný pocit pro tehdy osmnáctiletou holku.

Zpočátku jste se na hřiště dostávala občas a jak se říká nasávala atmosféru. Brala jste to s pokorou a čekala na větší šanci?

Reprezentaci jsem brala jako obrovskou příležitost pro získávání nových zkušeností. V tu dobu jsem začínala hrát ženskou extraligu v Olympu a příležitost okusit mezinárodní volejbal bylo možné jenom skrze reprezentaci. Být členem základní sestavy je neuvěřitelně těžké a level hry je velmi vysoký, ač se to někdy nemusí zdát. A já jsem si byla vědoma moji pozice a byla jsem neskutečně vděčná za každé střídání ať už to bylo na podání nebo na výpomoc v útoku.

Teď jste již stálou členkou mladého týmu, který má stoupající výkonnost, což dokazují výsledky. Má na to velký vliv impulzivní italský trenér Carlo Parisi? Mnohdy mi připadalo, že asistentka Lucie Václavíková ani nestačí jeho pokyny v time outech hráčkám překládat? Jak s ním komunikujete?

Carlo je trenér, který se potkává jednou za kariéru. Pro volejbal žije, dýchá a na trénincích je v některých okamžicích více zpocený než některé hráčky. Jako hráčka mám vždy před každým tréninkem chuť se na hřišti roztrhnout pro každý balon. Osobně s komunikací v italštině již problém nemám. Ale vím, že Lůca to nemá vůbec jednoduché. Time outy jsou krátké a Carlo je velký detailista a jeho paměť na zkažené balony je někdy až obdivuhodná.

Co je prozatím váš největší úspěch s reprezentací?

Rozhodně vítězství v Evropské lize a účast na Grand Prix 2013.

I díky vstupu do ženské reprezentace jste si vyhrála angažmá v Itálii ve druhé lize v klubu Novara. Neměla jste strach, že pokud nebudete hrát první ligu, tak vás trenér nepozve do reprezentace?

Abych pravdu řekla, při vybírání zahraničního angažmá byla účast v národním týmu to poslední na co jsem myslela. A navíc sám Carlo mě do Novary doporučil, celý rok jsme spolu komunikovali a byl se podívat na několika mých zápasech. Je pravda, že jsem hrála druhou nejvyšší ligu v Itálii, ale level hry je takový jako level některých prvních lig v ostatních státech.

Jak jste přesun z České republiky do Itálie zvládla. Netesknila jste po domově, znala jste italštinu nebo se jí učíte za běhu?

Když jsem přijela minulý rok do Itálie moje italština byla velice chabá a obsahovala pár základních slovíček, které jsem pochytila za léto s Carlem. Trenér anglicky neuměl stejně více jak polovina holek v týmu. Naštěstí druhá cizinka v týmu byla Slovenka Bramborová. Velice mně se vším pomohla, protože již hrála v Itálii druhý rok. Začátky byly velice těžké, ale tak jsem se do Itálie a Novary zamilovala, že netrvalo dlouho a zvykla jsem si tam na život.

Když jdete do zahraničí jsou tréninkové dávky většinou vyšší. Musela jste si zvykat na větší dril?

Už z Prahy a z nároďáku jsem byla zvyklá na velké tréninkové dávky, takže mě žádné překvapení nečekalo. Jediná změna byla ta, že fyzická příprava probíhá prakticky jenom v posilovně a bazénu. Žádné zběsilé běhání a chození po horách jako je zvykem v Česku.

Letos jste postoupila s Novarou do první ligy. Jsou postupové oslavy stejně bujaré jako u nás v Česku a kam úspěch ve své stupnici řadíte?

Řadím ho rozhodně na první místo mých úspěchů. Ten pocit po posledním vyhraném zápase je neopakovatelný a nikdy na něj nezapomenu. Oslavy byly obrovské a jestli si dobře pamatuji, tak minimálně týden trvaly.

Jak často se dostanete domů za rodiči a kamarády?

Minulý rok jsem se domů třikrát čtyřikrát na víkend podívala, ale letos se mi to podařilo až před Vánoci. V první polovině sezony je najít vhodný termín na cestu domů velice obtížné. Ve druhé už o něco snazší, hlavně proto, že se již nehrají domácí poháry.

Vánoční svátky jste tedy trávila doma s rodinou nebo v Itálii?

Pár dní před Vánoci jsem přicestovala a užila si pár klidných odpočinkových dní doma v rodinném kruhu. V lednu hrajeme s národním týmem kvalifikaci na mistrovství světa a do přípravy jsme již museli 22. prosince.

Co je Vaším přáním do Nového roku 2014 ze sportovního a osobního života?

Zdraví. Protože z vlastní zkušenosti vím, že bez zdraví to nikdy nešlo a ani nepůjde.

Autor: Pavel Šimáček

27.12.2013
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Delegace z Gruzie přijela do Týnce nad Sázavou načerpat nové zkušenosti.
11

Obyvatelé gruzínského města Rustava navštívili Posázaví

Ilustrační foto.

Pro volby zůstala už jen oficiální místa

Právě jsme se narodili

Benešov /FOTOGALERIE/ - Vážení rodiče, díky vstřícnosti porodnice v benešovské Nemocnici Rudolfa a Stefanie vám přinášíme fotografie nejmladších občánků. Tentokrát narozených ve 42. týdnu v roce 2017.

Účast byla velká. Chotýšanští voliči stáli na volby frontu

Chotýšany - Mnohem větší účast při pátečních volbách potvrdila volební komise v Chotýšanech. Dokonce se kolem čtvrté hodiny u volební místnosti vytvořila fronta voličů. "To se nám ještě nestalo, že by na volby lidé stáli frontu. Těší nás, že chodí mnohem více mladých," prozradila předsedkyně volební komise Jana Dessová.

Volit chodí struhařovští i před návštěvou hospody

Struhařov - Účast při prvním dnu voleb do Poslanecké sněmovny byla ve Struhařově velká. Alespoň podle volební komise, která se s takovým zájmem v minulosti nesetkala.

Více mladých přichází k volbám ve Vlašimi

Vlašim - Mladých voličů je více. O tom jsou přesvědčeni předsedající ve volebních komisích, kteří v pátek usedli ve vlašimském gymnáziu. Volit v rámci volebního okrsku 7 a 10 přišlo, podle nich, v porovnání s jinými volbami celkově více lidí.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení