Proroci ve starověkém Izraeli vyřkli ve svých zvláštních proroctvích/básních/snech podivné myšlenky:
I vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce.

Bázní Hospodinovou bude prodchnut. Nebude soudit podle toho, co vidí oči, nebude rozhodovat podle toho, co slyší uši, nýbrž bude soudit nuzné spravedlivě, o pokorných v zemi bude rozhodovat podle práva. Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat. Tele a lvíče i žírný dobytek budou spolu a malý hoch je bude vodit. Kráva se bude popásat s medvědicí, jejich mláďata budou odpočívat spolu, lev jako dobytče bude žrát slámu. Kojenec si bude hrát nad děrou zmije, bazilišku do doupěte sáhne ručkou odstavené dítě. Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu na celé mé svaté hoře, neboť zemi naplní poznání Hospodina, jako vody pokrývají moře. (Iz 11kap.)

Tyto myšlenky se zdají být v konfrontaci se světem - jak ho známe v našem zvyku/pragmatismu/skepticismu - jako pěst na oko. Lidi mají mezi sebou státy. Vedou proti sobě války. Silnější vítězí nad slabším. Větší firma požírá menší firmu. Větší křikloun obdrží moc. Tak bychom mohli pokračovat dál a dál. Nakonec přece platí, že optimismus je jen nedostatek informací.

Proroci byli optimisté a snílci, básníci.

Víme také ale, že jejich životy nestály z pohledu úspěchu za nic. Byli pronásledovaní a neuznaní. Přesto provokovali slovem naděje.
Jednou nebudou státy. Jednou se budou mít lidi rádi a budou vděční za to, že jsou bratři a sestry. Člověk pragmatik by řekl: túdle, až naprší a uschne. 

Proroctví, sny, podobenství, pohádky nejsou realita. Realita je železo, elektronika, majetek.

K čemu sny? K čemu umění? Vždyť prorocká báseň spadá pod kolonku umění. Sféru ducha.

Jan Vladislav, jeden z největších českých básníků a překladatelů (překládal například Shakespeara) napsal ovšem tato provokativní slova o „křehkém“ umění:

Ve světě, kde převládá představa, nebo spíš požadavek rozumnosti, účelnosti, smyslu, připadá umění často jako marná, nesmyslná hra; a ona to v jádře taky hra je, neúčelná, nesmyslná, po tisíce let stále stejná hra, ale hra, jež vzdoruje času a vyvrací představy či pověry o věčném pokroku. Zatímco někdejší meče, luky či prakovnice už dávno práchnivějí v muzeích, Sofoklovu Antigonu ani Shakespearova Hamleta neodsoudí žádná nová hra do starého železa. Není to dostatečný důkaz - těch pár staletých scén, že umění vůbec odpovídá skutečnému řádu věcí a lidské existenci v něm líp než cokoli jiného? (Jan Vladislav, Otevřený deník, Torst 2012, str. 60)

Je prorocký sen blíž Pravdě, života, reality - nebo je blíž Pravdě skeptický pragmatismus založený na časné zkušenosti?
Kde se bere naše svědomí? Od útlého dětství díky Bohu slýcháme pohádky (i v nekřesťanských rodinách), kde dobro vítězí nad zlem. Většina pohádek jsou sny. 

Naše pohádky jsou zakotveny většinou v Bibli. Poslední nedomrlý princ dostane princeznu, protože pomůže mravenečkům, princezna preferující sůl nad zlatem nakonec dostane za Pravdu. 

A tak se možná rodí naše svědomí, vychovávané po staletí snem, že pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí. A i když naše svědomí a srdce postupně obrůstá tukem – jak stárneme – přesto umíme se sny, proroctvími nebo podobenstvími alespoň nevědomě pracovat. Mám v to naději.

Když přišel Ježíš do Jeruzaléma, rozpoznali v něm někteří naplnění prorocké básně/snu. Do Jeruzaléma přišel Ježíš tak, jako žádný král před ním nepřišel, na oslátku. Představuje se jako mocný – bezmocný, do královského „oděný – neoděný“ tak trochu jako královna Koloběžka, jak poznamenal v jednom textu můj kolega Tomáš Trusina.

Kamkoli Ježíš vešel, tam zasvítilo světlo. 

Ježíš lidem dosvědčoval svými činy a slovem, že Bůh je dobrý a touží být s člověkem ve společenství. A že je dárcem života a lásky. A že se lidi mají navzájem milovat. Dokonce i nepřátele. A že lidi jsou děti jednoho Otce. A že tu jednou bude království lásky a spravedlnosti.

Provokativní slova. Provokativní píseň.

V každé době. Vždyť lidi si dodnes navzájem staví ploty a hranice a posílají na sebe navzájem armády a hrozí zbraněmi. 

Celý život Ježíšův zní jako příběh snílka nebo naivního optimisty. On své činy i slova doložil svým životem, rozdal se. A naivita v tom seberozdání nebyla.

A někteří uvěřili, že prý Bůh tohoto snílka vzkřísil z mrtvých – tzn. že Bůh Otec potvrdil tímto vzkříšením Ježíšovy činy a jeho slova, jeho sny. Přiznal se k jeho snům. Dal jeho činům a slovům za Pravdu.

Někdy se stane, že se i pařez zazelená a vzejde z něj nový strom. A pragmatik - pesimista neví co na to říct. Někdy se stane, že dojdou slova.

Advent nám připomíná, že přijmout tohoto zvláštního Mesiáše s důvěrou neznamená, že jsme automaticky na straně toho, který už to všechno vyhrál. Nakonec, právě tohoto krále/nekrále zanedlouho mnozí opustí, zklamaní jeho bezmocí. 
Přesto má smysl se mu s důvěrou svěřit. A vítat ho s vírou, že právě jeho záchrana se uprostřed našich dní ukáže jako to, co nese, drží, vysvobozuje, obdařuje nadějí a proměňuje život k spravedlnosti a lidskosti. K dávnému prorockému snu.

A tak se smíme o adventu přidat s očekáváním k prorockým básním/snům a přidat se např. zpěvem k jedné písničce o přicházejícím Králi: Před Tebou se Pane Kriste, králů Králi, dobrovolně skláníme. / Vláda jeho není na chvíli, pravda věčně platí v jeho říši, v jeho panství není násilí, blaze tomu, kdo hlas jeho slyší. /Žíznivým dá napít z pramene, nedolomí nalomenou třtinu, proměňuje srdce kamenné, odpustí i zbloudilému synu. /Znaveným on síly dodává, uvězněným snímá pouta z rukou, stojí při těch, kdo jsou bez práva, otevírá všechněm, kteří tlukou.

Petr Turecký, evangelický farář ze Soběhrd