Máme důvod myslet si, že všechno dobré se odehrávalo za našeho mládí? Samozřejmě. Víme to z vlastních vjemů, ale známe to i z vyprávění starších. Ale byl svět skutečně lepší, růžový, když nám bylo deset nebo dvacet let? Byl i nebyl.
V Československu převládaly tehdy v sedmdesátých letech minulého století spíše odstíny černé. Na to už mnozí rádi zapomněli. A raději myslí na pozitiva.
K těm jsem se vrátil i já, když k peceradským rybníkům, Podhajáku a Babiňáku, přijeli rybáři z Líšna, aby odlovili násadu kapříků a amurů. Takovou událost jsem tam jako jinoch nikdy neviděl. A to přesto, že k oběma rybníkům jsem rád a často jezdil z Týnce nad Sázavou na kole. A v zimě zase chodil pěšky s bruslemi zavěšenými na hokejce.
Sportování tam bylo skvělé. V létě obsadili travnatou pláž u Podhajáku davy lidí, že se tam skoro nedalo najít volné místo. Slunily se tam celé rodiny. Z konstrukce u hráze skákali odvážní do vody až ze zadního zábradlí. Tak tohle bylo tím růžovým.
V polovině velkých prázdnin se ale ve vodě už koupat nedalo. Zapáchala, kazila se. Důvod? Málo srážek, ale především neexistence splaškové kanalizace v přilehlé lokalitě s domy a chatami. To byla skutečná šeď té doby.
V Babiňáku, který leží nad touto zástavbou, byla voda čistá, i když trochu studená. Nádrž napájí dodnes, i když velmi, velmi nevydatně, voda ze studní.
Přestože je v uvedené místní části Týnce splašková kanalizace, voda Podhajáku ani dnes po fialkách nevoní. Možná až dvě třetiny vodní plochy totiž obsadil orobinec a ve zbytku se ráchají kachny, masivně přikrmované lovuchtivými nimrody. A to samé platí u Babiňáku.
Kdo by se ale dnes trmácel kvůli koupání nebo bruslení k rybníkům?
