Neznám z osobní zkušenosti situaci v sousedních zemích, například Polsku, ale to, co je u nás, mi stačí. Tak třeba hrbolatá a záplatovaná silnice z Benešova do Týnce nad Sázavou. Dnes už bývalá hejtmanka hodnotila její kvalitu po svém - „To je luxusní silnice,“ tvrdila.

Až do minulého týdne jsem si myslel, že při tom vyjádření nemohla být při smyslech. Jenže pak jsem vyrazil do Vlašimi a kvůli stále opravované silnici z Benešova jel objížďkou přes Struhařov, Divišov, Slověnice, Bílkovice a Radošovice, tedy po krajských „dvojkách“ 111 a 113. Zejména úsek mezi křižovatkou u modelářského letiště nad Vlašimí vedoucí kolem letiště v Radošovicích, je i při porovnání se silnici „týneckou“ naprosto zoufalý. Ale ani dál na Divišov to není žádná hitparáda.

Když se nejen k tamnímu „tankodromu“ ještě přidá déšť a teplo, tráva vyžene do metrové výšky a stvoly nakloněné nad vozovku opticky silnici ještě zúží a není vidět do zatáček, je k maléru blízko.

Ale proč vlastně každé léto musíme láteřit na zarostlé škarpy? Není to proto, že by v Česku dnes bylo víc silnic, než v dobách, kdy po nich jezdily povozy a tu a tam nějaký ten dědeček automobil. Jenže tehdy naši předci neunifikovali, neglobalizovali, neintegrovali nebo neglajchšaltovali.

A to se dnes ve jménu úspor děje. Otázka je, na co se šetří a kam úspory nakonec jdou? Tahle šetrnost je ale nakonec kontraproduktivní. Těch, kteří na ni doplácejí je víc, než těch, kteří z ní profitují.

Právě proto už není v každé obci člověk, který by byl třeba jen v létě kvůli sekání trávy v příkopech kolem cest odpovědný za svůj úsek mezi dvěma vesnicemi. A „pár“ cestářů, byť s drahou technikou, stovky kilometrů silnic obsekat nestihne.

Jako řidiči i jako člověku se mi to nelíbí. Na prvním místě by přece mělo být zdraví účastníků silničního provozu a teprve pak zisk. Jenže u nás je to obráceně. Kdo za to vlastně může? No ano, ten, co na vás kouká ze zrcadla.