Ale proč právě my Češi musíme svět vidět černěji, než lidé z jiných vyspělých zemí? Kde se v nás bere přesvědčení, že nám všechno a každý jen ubližuje?

Možná to v nás za staletí vypěstovali utkvělí nebo skuteční utlačovatelé, kteří si nechali sebevědomí pro sebe a nám přisoudili roli toho, kdo musí poslouchat a kdo nemá rozhodovat, protože od toho tu jsou oni.

Jestli je to oprávněný názor, by asi nejlépe mohli potvrdit historici a sociologové. Ale podle toho, jak u nás probíhá boj s covidem, tohle mínění naplňujeme vrchovatě.

Roli ublíženého jsme přijali a přijímáme rádi. Je snazší tvrdit, že za cokoliv může ten druhý. Navíc jsme i extrémisté. Lítáme od zdi ke zdi. Jen si vzpomeňte na to, jak jsme skoro nic nesměli a tvrdili, že to chceme na věčné časy!

Naštěstí to tak dlouho netrvalo, ale právě nyní se ocitáme na druhé straně chodby, u druhé zdi. Můžeme cokoliv. Tedy, řada lidí si to myslí. Poznat to lze z uvolněnosti morálky. Ve vrcholné politice, v místní politice, na silnicích nebo ve školství.

Kdy a jestli se z toho vyhrabeme, nikdo neví. I pokrok a navazující optimismus (nebo obráceně) totiž tkví ve vzdělanosti. Jenže vedle dětí, které učení moc nedávají, je v Česku také dalších deset tisíc žáků, kteří se neučí vůbec. A to ani v rámci současných virtuálních možností.

Ale sebevědomí, a na to bych vsadil boty, budou mát právě tyto děti, až dospějí, na rozdávání. Takže přece jen nějaký pokrok a spokojenost? Ani bych neřekl.