O tom, že je to na silnicích divočina samozřejmě vím, ale znovu jsem si to uvědomil poslední květnovou středu, kdy jsem pracoval v Miličíně. Přes tuhle obec projede za den přes sedmnáct tisíc aut. Každých pět vteřin jedno. A těch kamionů!

Pro vyřešení problému dopravy se pořád uvažuje o velkých obchvatech a především dálnicích. Jenže problém, a to si odpovědní lidé nechtějí vůbec připustit, není prvotně v nedostatku kapacitních komunikací. Je to jednodušší. Jezdí moc aut. A kamiony situaci ještě výrazně zhoršují.

V devadesátých letech se přitom prosazovala doprava po železnici. Kamiony najely na vagony a vlak je zavezl do cílové stanice. Pár kilometrů pak už bylo snadné, bezpečné a také levné dojet po silnici. Jenže alternativa se moc nechytila.

A tak tu silnice ničí přetížené kamiony, rozsévají hluk a prach a třeba v zimě nemohou dál pro pár centimetrů sněhu. A což teprve když nabourají? Auto samo o sobě nenabourá. Vždycky za to může chyba řidiče. Od profesionála bych ale očekával přece jen bezchybný výkon. Ale kdo je profesionál, když nejsou řidiči?

Ten co vjede na přejezd, protože červená světla nic neznamenají, když jsou zvednuté závory? S jedním takovým profíkem jsem se dokonce setkal. Naštěstí ne na silnici, ale na dvoře chalupy mých přátel. Vede jim tam jen prašná polňačka. Přesto si šofér myslel, že je na konci nějaká továrna. Vezl tam z Polska cisternu plnou lepidla pro výrobu dřevotřísky.

„Navigácia, navigácia!“ láteřil, když z tahače vystoupil v trepkách na nohou. Pak travnatý dvůr během čtyř hodin úmorného vyprošťování doslova rozoral společně s traktorem a manipulátorem, které mu pomáhaly otočit se na pětníku.

Suma sumárum. Všichni pořád doplácíme na druhé. Nejsem proti dálnicím a jejich výstavbě. Také jezdím autem. Jen říkám, že by se stát měl více starat o zdraví svých občanů, než o byznys vyvolených.