Prkénka to jsou vhodná i do terénu, nemusí se voskovat a bez krvácení mé duše projedou i tam, kde ze země vyčuhuje nějaký ten drn, hroudička nebo kamínek. Teď je ale sněhu docela dost, i když ho mrazivé sluníčko dokázalo místy i prokousnout.

Na poli nad Týncem jsem si na jakési náhorní planině vyšlapal běžeckou stopu. Přece jen nejsem extrovert, který chce oslňovat vybroušeným severským stylem. Proto jsem volil místo, kam není odnikud vidět. Nejednalo se totiž ani tak o běžkování, jako spíš ploužení. Přesto jsem měl předsevzetí, že se půjdu vyploužit i odpoledne. Ale lenora byla zase silnější, i když tak úplně málo jsem toho za víkend neurazil. Přísahám, možná čtrnáct kilometrů.

Kvůli mrazu se toho venku moc dělat nedá. Ale sladkému domácímu nicnedělání jsem se po lyžovačce věnovat opravdu nemohl. Máme energií překypující pětiměsíční boxéří štěně a to nemá k mému bolavému tříslu a kyselině mléčné ve svalech žádné uznání. Nikdy! Tak jsem s ním odpoledne vyrazil znovu na pole. Tam už byli ti, co dopoledne voskovali a čekali na oteplení.

Škoda jen, že se po poli kromě běžkařů proháněl na čtyřkolce také otec tahající na dlouhém laně synka sedícího na plastovém pekáči a řvoucího blahem. Vůbec neřešili nějaké lyžařské stopy. Drapáky kol vyhazovaly hlínu a kameny všude kolem.

A tak, i kdyby na konci týdne nemělo být plus deset a sníh ještě vydržel, asi bych si musel vyšlapat novou trasu. Má prkénka totiž úplně do každého terénu úplně vhodná nejsou.