Dluhy se mají platit. To je nejen základ slušnosti, ale v právním světě de facto zákon. Že to tak úplně nefunguje, zažil asi každý. Že ne? Skoro bych se vsadil, že ano. Jen si vzpomeňte. Půjčili jste někomu knihu?

Podobná zásada by se měla vztahovat i předměty ukradené. Své, bohužel často negativní zkušenosti mají v tomto ohledu pozůstalí po obětech holokaustu. Řada rodinných pokladů se vrátila právoplatným majitelům, ale velká spousta majetku zůstává stále „za nehty“ jiným.

Někteří ho nabyli v „dobré víře“, tedy tak, že si ho koupili, i když už nebyli nebo nechtěli být důslední ve zjišťování, jakou minulost předmět má a jestli se za jeho putováním světem nestojí nějaký zločin. Ani to ale posledního držitele nezbavuje povinnosti, byť někdy a někde „jen“ morální, vrátit ho původnímu vlastníku. Jak taková tahanice o „dobrou víru“ vypadá v české praxi, je známé třeba z obrazu Toyen, Zimní krajina.

Ale ne všichni se k uměleckým dílům s nejasným původem nabytí chovají, jako by se nechumelilo. Úplně zářným příkladem je navrácení renezančního štítu do České republiky, na Konopiště. Právě odtud poklad uprostřed druhé světové války nacistická správa odvezla, aby jím mohla být vyzdobena sbírka zamýšleného Hitlerova muzea. Nebyla to jediná vzácnost, která se z centra Čech stěhovala do Říše. Většinu se podařilo dohledat, ale nad tuctem konopišťských skvostů se slehla zem.

Redaktor Benešovského deníku Zdeněk Kellner.
KOMENTÁŘ: Pokrok může být někdy dokonale kontraproduktivní

Teprve nedávno se ale podařilo jeden z těchto předmětů, onen štít s vyobrazením dobytí Kartága, najít. Obdivovali ho návštěvníci muzea v Filadelfii. A jeho správní rada řekla, že štít patří na Konopiště, a proto ho z Ameriky vrátí.

Kéž by to tak bylo i v jiných případech. To by bylo Česko zase o dost bohatší. Jen si vzpomeňte, kolik toho v Praze nakradli při třicetileté válce Švédové. A ti se o nějakém navracení byť třeba „jen“ Codexu Gigas alias Ďáblovy bible, nechtějí ani bavit.