Jakmile před několika dny napadl první letošní sníh a z jeho slabé vrstvičky trčely krtince a stébla suché trávy, děti se vyrojily na kopeček na kraji vsi. Jejich nadšení ale trvalo jen pár dnů. Pak, soudě podle vlastního pozorování z uplynulého víkendu, už školáci asi měli tahání bobů a sáněk do kopce dost.

Během volna jsem po letech oprášil běžky a šel, o běhu se moc hovořit nedá, se před obědem unavit. To se samozřejmě povedlo brzy. Moje fyzická kondice je po téměř čtvrt století práce u počítače ta tam. Při cestě na pole a návratu domů, což bylo asi v půl dvanácté, na kopečku nebylo živáčka. A to samé s drobnou změnou, se odehrávalo i druhý den.

Dolů po už slušně uježděném svahu svištěli asi jen tři dospělí s úplně malými dětmi. Celkem asi deset lidí. Podobný obrázek se odehrává i na zamrzlých hladinách rybníků. Možná, že děti už nemají ani brusle, protože se školou na hokejové zápasy, jako jsme jezdívali my, se už nevyráží.

Možná ale, že je vysvětlení jiné, prosté a logické. Děti jsou vyspělejší než naše generace, a proto rozumnější. Na kopeček, o němž se zmiňuji, nechodí, protože to může být nebezpečné. Svah končí v lese mezi stromy. A led rybníka by se mohl probořit.

Možná ale, že jsou děti 'jen' vyděšené. Všude kolem, kde se srocují lidé, na ně číhá ten hnusný koronavirus a slyší to všude. A pak je tu ještě jedno možné vysvětlení. Jsou jen líné a raději 'sportují' na displejích svých mobilů.