Místo toho, abychom se úplně uzavřeli, zatloukli dveře a okna, kolem domu vykopali hluboké příkopy a natáhli ostnatý drát, bylo během závěrečných svátků roku v domácnostech hodně živo. Návštěv bylo více, než v dobách, kdy to žádný vládní PES štěkáním nepřikazoval.

Skoro každý, s kým jsem na toto téma mluvil, samozřejmě po telefonu, protože jsem žádného PSA dráždit nechtěl, mi potvrdil, že návštěv měl na vánoční svátky nebo na Silvestra víc, než kdy před tím.

Jedna známá se dokonce na konci roku vdávala. Svatebčanů měla na hostině víc než jí PES dovolil. Je to pochopitelné. Jen si zkuste nepozvat někoho z rodiny na svatbu! Samozřejmě, akce byla v rámci možností utajená, ilegální. Skoro jako za války. Okna zatemněná, aby světýlko neviděl nikdo. Ani jindy milí, ale jinak „všechopřející“ sousedi. Hudba samozřejmě jen lehce ševelila. Znovu totiž platilo: „psssst, nepřítel poslouchá!“

Neodsuzuji takové jednání, protože duševní zdraví, které izolace výrazně podlamuje, vnímám jako nutnost k fyzické prosperitě a přežití. Žít na samotce, aniž by se to na psychice nepodepsalo, opravdu dlouho nejde.

Nejsme žádní odbojáři ani neorganizujeme revoltu. Jen naplňujeme své obyčejné lidské a přirozené potřeby. Kdybychom si je během věků nevypěstovali, stále bychom žili v úzce uzavřených tlupách, které se kolem svého perimetru ohánějí kyjem. A každého, kdo by se přiblížil na kritickou vzdálenost, bychom pěkně přetáhli. Právě takoví ale nejsme. A jak se zdá, ani nikdy nebude.