V dobách mých studií, dlouho před „sametem“, se v restauračních vozech Československých státních drah na trati Praha – Havlíčkův Brod – Brno prodávalo benešovské pivo.
Nejsem sice znalec pivního moku, ale nemyslím si, že to byla špička mezi českými pivy. Proč právě „benešov“ tehdy dostával přednost před jinými pivy, netuším.
Zcela dobře si ale pamatuji, že v těch dobách benešovské pivo příliš dobrou pověst nemělo. Nejednou jsem bezděky vyslechl rozhovor cestujících, kteří si čas krátili postáváním u pultíku v bufetovém vagonu, že to benešovské pivo je snad nejhorší na celém světě. Někteří byli při svém hodnocení dokonce tak jadrní, že by mi bylo stydno, kdybych jejich slova nyní, po téměř čtyřiceti letech, opakoval.
Z dětství si ale pamatuji, jak můj strýc, známý benešovský pokrývač, v létě každou pivní lahev, než ji v neklimatizované samoobsluze vložil do příručního košíku, otočil hrdlem dolů a zakvedlal obsahem. Zjišťoval, zda u dna není „rejže“, tedy usazeniny, které byly neklamnou předzvěstí, že nápoj už není v úplně nejlepší kondici. Kdo takovou „rejži“ vypil, tomu hrozilo, že nemusí včas dorazit na toaletu. Tak se to vyprávělo, žádnou podobnou zkušenost jsem za celý život neudělal.
Dnes je, myslím, benešovské pivo, jak se říká, na jiném levelu. Skuteční znalci piva, za něž se samozřejmě nepovažuji, protože pivo popíjím pouze k jídlu, to musí uznat a uznávají. Také proto si benešovský Ferdinand ze specializovaných výstav přiváží ocenění. A tím to nekončí, jeho tvůrci hledají další cesty, jak kvalitu dále zlepšovat a přitom zachovat tradici.
I dnes benešovský pivovar prodává kalné pivo. Ale není to už důsledkem nekontrolovatelných procesů v pivních lahvích vlivem nesprávného skladování. Pivo totiž bývá nefiltrované.
