Odborníci by se mnou možná nesouhlasili, protože mají víc takzvaných tvrdých dat, tedy údajů, které dokládají, kolik druhů živočichů a rostlin každý den zaniká. Ale při obyčejném laickém pohledu si takové optimistické konstatování, že to není tak špatné, snad mohu dovolit.

Vycházím z toho, co vidím při svých cestách. Třeba dost dravých ptáků vysedávajících v korunách stromů podél silnic. To už je docela běžný obrázek. Stejně, jako spatřit třeba takovou volavku popelavou. Když jsem byl ještě chlapec školního věku, museli jsme s naším učitelem a vedoucím mladých ochránců přírody Pavlem Kocourkem kvůli ní jet až do jižních Čech na velké rybníky.

V neděli při jedné další cestě jsme s manželkou na poli u Stržence spatřili čápa bílého při hledání potravy. Samozřejmě jsme si začali povídat, že čápa bílého už známe, že jich je dost, ale čápa černého, že jsme ve volné přírodě dosud nezahlédli. Třeba i proto, jak si pamatují ze školy, že tento opeřenec se lidí straní a hnízdo si nestaví jako jeho příbuzný na komínech, ale v klidu hlubokého lesa.

A jako bychom to přivolali. Vydatné víkendové deště vytvořili z jedné z obehnaných pastvin u Libouně docela velké jezero. Na něm a kolem něj se pásla spousta ptáků. Kachny, volavky, čáp bílý a také - čáp černý. Ne jeden, ale hned čtyři. Chodili po poli po dvojicích, takže to mohly být i dva páry.

Soudě podle tohoto „černého drahokamu“ to s naší přírodou není tak zlé. Na druhou stranu si ale nedělám iluze. Ano, největším nepřítelem přírody je pořád člověk a jeho ziskuchtivost, lakota a neschopnost vžít se do pocitů druhých. Ne lidí, ale zvířat.