"Spíše si myslím, že lidé měli lepší pocit z toho, když tomu lékaři něco přinesli,“ komentuje situaci údajných úplatků pro Deník profesor Michal Anděl, specialista na metabolismus a diabetes.

„Mysleli si, že jim to možná nějak pomůže, ale každý se těšil stejné péči, až na jednu velikou výjimku. Totiž nomenklatura a funkcionáři se dostali k mnohem hůře dostupným lékům a přístrojům, a pro ně byly vyhrazeny ty nejlepší služby a postupy. Proto mnohem více fungovalo, když místo bonboniéry či kávy přinesl pacient svoji stranickou knížku s výčtem stranických funkcí.“

Listopad 89 očima občanů:

Nebyl to však jediný neduh, který tehdejšímu zdravotnictví svazoval ruce. Nápomocné totiž nebyly ani nepřiměřeně nízké platy nastupujících lékařů a důležitost stranické příslušnosti i v samotné struktuře zdravotnictví.

„Nastupující lékař v 80. letech dostával 1800 korun měsíčně, zatímco průměr byl někde kolem 3000 korun. A pokud se chtěl někdo stát primářem, či se jinak podílet na vedení některé z nemocnic, stranická příslušnost byla nutností,“ vysvětluje doktorka Libuše Novotná.

Měli jste je doma? Hity socialistických domácností:

Zdraví jako nástroj propagandy

Přitom zdravotnictví bylo pro komunistický režim zásadní a figurovalo často i v propagandě doby. Zpočátku byly některé kroky komunistické vlády dokonce pokrokové. „Ideje bezplatného zdravotnictví vznikají bezprostředně po válce, protože tady byly zkušenosti z hlediska zdraví lidu,“ připomněl v rozhlasovém pořadu ČRo Plus historik Michal Stehlík.

„Vznikají zákony například proti tuberkulóze nebo pohlavním chorobám. Zdraví bylo vnímáno velmi citelně a stát se měl podle tehdejšího názoru postarat o dostupnost a bezplatnost zdravotnictví.“ Podle Stehlíka je však druhou stránkou věci podoba financování.

„Ještě v 70. letech jsou velké investice do zdravotnictví, 80. léta jsou obdobím velké krize, protože už celý systém nebylo možno ufinancovat.“

Rakušané žili o čtyři roky déle

Profesor Anděl připomíná i další zásadní nedostatek zdravotnictví za minulého režimu.

„Byli jsme strašně technologicky zaostalí. Měli jsme sice kvalifikované doktory, kteří by pacientovi dokázali pomoci, ale neměli k tomu patřičný materiál. A ten, co byl, se schovával právě pro funkcionáře a komunistické vedení.“

I kvůli tomu Československo až do roku 1989 zaostávalo za zbytkem západní Evropy co do úmrtnosti. Zatímco člověk v Rakousku se v roce 1989 dožíval 75 let, Čech umíral v průměru o čtyři roky dříve.

Jak to bylo za socialismu s bydlením? Poslechněte si zkušenost herce Jana Hrušínského:

Porevoluční změny nebyly vždy k lepšímu

Naopak některé výhody tehdejšího systému zdravotnictví vypočítal chirurg Michal Bednář. Změnu k horšímu podle něj zaznamenala oproti dřívějšku především kapacita lůžek.

„Tehdy byly kapacity mnohem vyšší, a nebyl tudíž problém pacienta nechat i pár dní poležet. Dnes se už hned po zákroku vyhání z nemocnice. Na dnešních doktorech a především sestrách se pak podepisuje zejména přepracovanost, protože odborného personálu je nedostatek. Každý jezdí za penězi do zahraničí a ti, co tu zbyli, to pak musejí dohánět. Tehdy bylo sester a doktorů dostatek a vraceli se domů v rozumnou hodinu.“