Zdravotnictví za socialismu? Pane doktore, tady malá pozornost, ozývalo se
Názory na československé zdravotnictví za dob socialismu se různí. Jedni jej obhajují s tím, že bylo špičkové a především pro všechny zdarma. Druzí namítají, že bez podplácení se často pacientovi nedostalo potřebné péče. Jak to bylo ve skutečnosti, jsme zjišťovali od samotných doktorů.
"Spíše si myslím, že lidé měli lepší pocit z toho, když tomu lékaři něco přinesli,“ komentuje situaci údajných úplatků pro Deník profesor Michal Anděl, specialista na metabolismus a diabetes.
„Mysleli si, že jim to možná nějak pomůže, ale každý se těšil stejné péči, až na jednu velikou výjimku. Totiž nomenklatura a funkcionáři se dostali k mnohem hůře dostupným lékům a přístrojům, a pro ně byly vyhrazeny ty nejlepší služby a postupy. Proto mnohem více fungovalo, když místo bonboniéry či kávy přinesl pacient svoji stranickou knížku s výčtem stranických funkcí.“
Listopad 89 očima občanů:
Nebyl to však jediný neduh, který tehdejšímu zdravotnictví svazoval ruce. Nápomocné totiž nebyly ani nepřiměřeně nízké platy nastupujících lékařů a důležitost stranické příslušnosti i v samotné struktuře zdravotnictví.
„Nastupující lékař v 80. letech dostával 1800 korun měsíčně, zatímco průměr byl někde kolem 3000 korun. A pokud se chtěl někdo stát primářem, či se jinak podílet na vedení některé z nemocnic, stranická příslušnost byla nutností,“ vysvětluje doktorka Libuše Novotná.
Měli jste je doma? Hity socialistických domácností:
Zdraví jako nástroj propagandy
Přitom zdravotnictví bylo pro komunistický režim zásadní a figurovalo často i v propagandě doby. Zpočátku byly některé kroky komunistické vlády dokonce pokrokové. „Ideje bezplatného zdravotnictví vznikají bezprostředně po válce, protože tady byly zkušenosti z hlediska zdraví lidu,“ připomněl v rozhlasovém pořadu ČRo Plus historik Michal Stehlík.
„Vznikají zákony například proti tuberkulóze nebo pohlavním chorobám. Zdraví bylo vnímáno velmi citelně a stát se měl podle tehdejšího názoru postarat o dostupnost a bezplatnost zdravotnictví.“ Podle Stehlíka je však druhou stránkou věci podoba financování.
„Ještě v 70. letech jsou velké investice do zdravotnictví, 80. léta jsou obdobím velké krize, protože už celý systém nebylo možno ufinancovat.“
Rakušané žili o čtyři roky déle
Profesor Anděl připomíná i další zásadní nedostatek zdravotnictví za minulého režimu.
„Byli jsme strašně technologicky zaostalí. Měli jsme sice kvalifikované doktory, kteří by pacientovi dokázali pomoci, ale neměli k tomu patřičný materiál. A ten, co byl, se schovával právě pro funkcionáře a komunistické vedení.“
I kvůli tomu Československo až do roku 1989 zaostávalo za zbytkem západní Evropy co do úmrtnosti. Zatímco člověk v Rakousku se v roce 1989 dožíval 75 let, Čech umíral v průměru o čtyři roky dříve.
Jak to bylo za socialismu s bydlením? Poslechněte si zkušenost herce Jana Hrušínského:
Porevoluční změny nebyly vždy k lepšímu
Naopak některé výhody tehdejšího systému zdravotnictví vypočítal chirurg Michal Bednář. Změnu k horšímu podle něj zaznamenala oproti dřívějšku především kapacita lůžek.
„Tehdy byly kapacity mnohem vyšší, a nebyl tudíž problém pacienta nechat i pár dní poležet. Dnes se už hned po zákroku vyhání z nemocnice. Na dnešních doktorech a především sestrách se pak podepisuje zejména přepracovanost, protože odborného personálu je nedostatek. Každý jezdí za penězi do zahraničí a ti, co tu zbyli, to pak musejí dohánět. Tehdy bylo sester a doktorů dostatek a vraceli se domů v rozumnou hodinu.“