V dobách socialistického Československa se hlavní bezpečnostní, ale zároveň i represivní složka u nás jmenovala Sbor národní bezpečnosti (SNB). Ten se dále dělil na Veřejnou bezpečnost (VB), která dělala to, co obvykle v demokratických státech vykonávala policie, a na zpravodajskou Státní bezpečnost (StB), která bojovala proti vnitřnímu i vnějšímu nepříteli.

Tento orgán moci komunistického režimu nechvalně proslul i tím, že proti odpůrcům Komunistické strany Československa (KSČ) používal metody jako vytváření falešných důkazů, mučení, vynucování doznání pod vlivem drog a podobně, ačkoliv to bylo nezákonné.

Ve státě, jehož hranice byly obehnány ostnatými dráty a při jejich nedovoleném překročení jste mohli být zastřeleni, jste si nikdy nemohli být jistí, zda se bezpečnostní složky budou podle zákona opravdu chovat. Tou „slušnější“ částí SNB byly příslušníci VB, tedy obdoba dnešních policistů.

Podle policejního historika Radka Galaše mohl být do služebního poměru u VB přijat československý státní občan starší 18 let, který o přijetí požádal a byl oddán socialistickému společenskému zřízení, byl bezúhonný, dosáhl požadovaného stupně vzdělání, byl tělesně a duševně způsobilý pro výkon služby a vykonal základní (náhradní) vojenskou službu, pokud podléhá branné povinnosti.

„Každý uchazeč byl před přijetím prověřován. Jednalo se zejména o prověření pověsti z místa bydliště, s každým uchazečem byl veden i pohovor. Po přijetí nastoupil příslušník do základního kurzu – praporčické školy. Po jejím absolvování pak nastoupil na kmenový útvar. Zde pak podle potřeby mohl absolvovat řadu specializačních kurzů včetně důstojnické školy,“ přibližuje Radek Galaš, vedoucí správy sbírek Muzea Policie ČR.

Také se předpokládalo se, že každý příslušník VB bude v KSČ. Existovaly ovšem i výjimky. Ten kdo ve Straně nebyl, ale mohl počítat s komplikacemi, co se služebního postupu týče.

Chloubou byl především lidský kapitál

VB v ČSSR byla vnímána jako velmi dobře organizovaná, disciplinovaná a výkonná bezpečnostní složka.

„Její efektivita byla na vysoké úrovni minimálně v evropském kontextu. Využívala celé řady institutů, které jí to umožňovaly, včetně například ochranného dohledu (ten byl zrušen v roce 1990). Na druhé straně byla, co se týče vybavení, poněkud poddimenzována. Technika, kterou mohla být vybavena, byla limitována mimo jiné kvalitou. To bylo dáno například omezením v oblasti dovozu ze západní ciziny, který byl prakticky nemožný. Stejně tak v oblasti výzbroje. Pistole, používané VB a sice ČZ vzor 70 byly skutečně dávno překonaným modelem, který byl nespolehlivý a zastaralý,“ říká policejní historik.

Dá se říci, že chloubou z tehdejšího pohledu byl především lidský kapitál, kterým sbor disponoval a to zejména na nejnižší organizační úrovni. Přímý výkon byl maximálně podporován, neboť byl vnímán jako prvořadý v boji se zločinem. Stejně tak i kriminální služba.

A jak to bylo s vozovým parkem VB?. „Veřejná bezpečnost logicky disponovala vozidly, která pocházela jednak z tuzemské produkce a jednal z produkce v rámci RVHP, především ze SSSR a v omezené míře NDR. Šlo především o vozidla Škoda 105/120, 1203, na sklonku 80. let pak vozidla Favorit. Vozidla Avia, která byla užívána jako tzv. komory tedy pro přepravu převedených či pro přepravu většího počtu příslušníků a samozřejmě nákladní varianty. Dále pak vozidla VAZ 2106, 2105, 2104. Dále se hojně objevovala vozidla GAZ-Volha 21 a především 24,“ vyjmenovává Radek Galaš.

Veřejná bezpečnost jezdila do roku 1975 v modrých autech s bílým pruhem, od roku 1975 pak ve žlutých, odstínu chromová žluť, s bílými doplňky a nápisem VB.

Historie policejních vozů: Řadu Škodovek narušila jen sovětská auta

Televizní propaganda

SNB se pravidelně obracel na občany s prosbou o pomoc v pátrací relaci Federální kriminální ústředna pátrá, radí, informuje. Vysílal se také magazín Maják, který často vysílal odstrašující reportáže o neúspěšných pokusech o emigraci. Rozhovor s člověkem, který emigroval a znechucen životem na Západě se vrátil zpět do milované vlasti, si pod názvem Falešné představy můžete pro ilustraci pustit na YouTube.

Z knihy Poslední revoluce 

O práci příslušníků SNB se také natočilo mnoho různých kriminálních seriálů a detektivek. K nejznámějším asi patří seriály 30. případů majora Zemana a Malý pitaval z velkého města. „Případy v Zemanovi často vycházely ze skutečnosti. Byly scenáristicky upraveny tak, aby odpovídaly účelu seriálu. Malý pitaval na druhé straně velmi objektivně ukazoval skutečnou práci kriminalistů bez příliš velkých příkras a nadsázek. Ve většině takových seriálů a filmů figurovali odborní poradci z Ministerstva vnitra a zejména pak SNB. Po odborné stránce je nutno říct, že zejména Malý pitaval či filmy s majorem Kalašem jsou po odborné – policejní stránce velmi dobře zpracované a často jim chybí hlubší politický podtext. To se u všech dílů Zemana říct nedá,“ míní odborník.

Jak vnímají herec Jan Hrušínský a eurokomisařka Kateřina Konečná demokracii v dnešní ČR:

Také film Smrt stopařek, který ve své době hýbal veřejným míněním, vycházel ze skutečnosti. Byl natočen na základě vražd na stopařkách, spáchaných Miroslavem Somorou, který za to byl v roce 1978 popraven. „Pouze závěr byl poněkud zbytečně přizpůsoben filmařské licenci a pro zvýšení akce byl použit odstřelovač, k čemuž ve skutečnosti nedošlo. Stejně tak i modus operandi byl ve skutečnosti poněkud jiný,“ dodává Radek Galaš.

VB versus StB 

Rozhovor s Radkem Galašem, vedoucím správy sbírek Muzea Policie ČR

Radek GalašMůžete vyjmenovat činy, které byly za socialismu kriminalizovány a dnes už trestné nejsou?
Těch byla celá řada, myslím, že mezi nejtypičtější patří rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví § 132 TZ (původně § 245) a příživnictví § 203 (původně 188a), který reflektoval pracovní povinnost každého občana ČSSR. Tyto skutky dnes již skutečně neexistují. Bylo by možno najít řadu dalších, ale to by bylo skutečně na diplomovou práci.

Z dob socialismu jsou známé některé velké případy – spartakiádní vrah Jiří Straka, sériový vrah Ladislav Hojer a další. Informovalo se o nich v tehdejších médiích, nebo se to naopak tutlalo?
Otázka tutlání ze strany „policie“ je diskutabilní. Faktem je, že sbor řadu informací nesděloval a nepředával tisku a to zejména z taktických důvodů. To je stejné i dnes. Nicméně v rámci vyšetřování, pátrání a podobně byla veřejnost o nejzávažnějších případech informována. Otázkou samozřejmě je, co bylo nomenklaturními kádry dovoleno zveřejnit a co bylo nařízeno tajit.

Bylo to tak, že StB stála nad VB a mohla zasahovat do všech případů?
To tak úplně jednoduché nebylo. Faktem je, že mezi příslušníky VB a StB panovala značná nevraživost a existuje řada případů, kdy StB odebrala kriminalistům či příslušníkům VB spis a zpracovávala si jej dále po své linii. To zejména v zájmových případech. Zasahovat do všech případů však zcela svévolně StB nemohla. I na to byly dané jasné postupy se souhlasem nadřízených složek.

Samostatná kapitola v historii SNB byl zásah 17. listopadu 1989 v Praze. Ví se, odkud byli zasahující příslušníci povoláni a jestli opravdu všichni uposlechli rozkazu a nenechali se obměkčit svíčkami a květinami v rukou demonstrantů?
Většina příslušníků byla 17. listopadu 1989 příslušníky PP VB Praha (Pohotovostní pluk VB). Ti tvořili hlavní síly a tvořily kordony. Dále pak zde byli příslušníci OZU (Odbor zvláštního určení správy vojsk ministerstva vnitra) tedy tzv. červené barety. Další část příslušníků byla tvořena příslušníky VB z útvarů, kteří sem byli naveleni. Z podání mého velitele na policejní škole v roce 1990 došlo k otevření kordonu v Mikulandské ulici v přímém rozporu s rozkazem, ale písemně se to asi nikde neobjevilo a sbor to již po zásahu neřešil. Je těžké to soudit, protože neuposlechnutí rozkazu bylo vojenským trestným činem s poměrně přísnou sazbou. Navíc sbor byl vojensky organizovaným sborem, kde se skutečně velelo a vládla zde velitelská pravomoc a kázeň. To nemusí nijak souviset s budovatelským nadšením či oddaností režimu, ale šlo o běžnou součást policejního a vojenského života. Zákrok byl navíc veden pod tzv. jednotným velením. To neznamená, že k neuposlechnutí nedošlo. Domnívám se, že drtivá většina příslušníků zejména PP VB se chovala pokud možno apaticky a neaktivně. Samozřejmě, že k užití násilí zcela neoddiskutovatelně na Národní třídě došlo. Je zde potřeba zvažovat okolnosti na místě samém, velení a další. Ovšem zde je nutno přičíst například i stres, napětí a další faktory, jako je únava a nejistota – příslušníci byli řadu hodin drženi nejdříve v pohotovosti, pak v autech a autobusech, více méně bez stravy, vody či možnosti jít na WC. To jsou faktory, které pak mohly negativně ovlivňovat chování a vyústit v přehnané reakce. Podotýkám, že PP VB prošli všichni příslušníci VB včetně budoucích es kriminalistiky.