Předchozí
1 z 5
Další

Nespravedlnosti je třeba připomínat, aby se neopakovaly

Jiří Maršíček se narodil na magické datum 2. 5. 1952 v Hlohově u Zvěstova. Ta doba je známá i násilnou kolektivizací zemědělství. Ve Zvěstově a okolí se v té době kvůli protestům sedláků na dlouhé roky zavíralo, nepohodlní byli komunisty mučení a byl jim konfiskován majetek a dokonce někteří lidé skončili i na popravišti. A tato doba temna také formovala osobnost Jiřího Maršíčka. Vyučil se strojním zámečníkem pro Kavalier Votice a následně vystudoval SPŠS ve Vlašimi. Pro radost a potěšení chová včely, pečuje s rodinou o dva hektary lesa, synovi pomáhám obnovit farmu, a jak sám říká, zbláznil se do bývalého votického kláštera sv. Františka z Assisi. Potíže řeší procházkou v lese a vírou, že s optimismem a Boží pomocí se vše obrátí k lepšímu.

Jiří Maršíček z Votic na Benešovsku.Zdroj: Deník / Michal Bílek

K zachraňování památek jsem se vlastně dostal náhodou. Dostal jsem se také do farní rady Římskokatolické farnosti Votice. Když jsem na vlastní oči viděl, jak chodbou v klášterním kostele při déletrvajícím dešti teče voda a kape na varhany, a vlastně se jen čeká, nedalo mi to a snažil jsem se něco podniknout. Podařilo se ve spolupráci s městem Votice organizovat veřejnou sbírku. Postupně se vybralo sbírkou na opravu kostela 380 tisíc korun, což bylo použito jako spoluúčast k dotacím z EU. Musím konstatovat, že to nebyla zásluha jen mojí osoby, ale také řady prostých lidí.

Jiří Maršíček z Votic na Benešovsku.Zdroj: Deník / Michal Bílek

Za nejlepší počin považuji spoluúčast na vytvoření expozice "Násilné kolektivizace na Voticku" v prostorách bývalého votického kláštera. Také natočení malého videa mapující vystěhovávání rolníků ze svých statků a násilí páchané jak na nich samých, tak na jejich rodinných příslušnících. Největším problémem bylo vlastně pohnout takovou, lidově řečeno, malostí a leností nic radši neriskovat. Například, že to s veřejnou sbírkou nemá cenu, radši opravíme kus chodníku a třeba i velice špatnou zámkovou dlažbou. Opravený chodník je prostě vidět, a to především pro voliče. Vše se nakonec povedlo. A ty chodníky radši nebudu komentovat. Pochopitelně myslím ty z té rozpadající se zámkové dlažby.

Jiří Maršíček z Votic na Benešovsku.Zdroj: Deník / Michal Bílek

Ocenění titulem Blanický rytíř si vážím, je to zavazující i pro další období. V současné době připravuji pro Votické noviny takzvané "Putování klášterem sv. Františka z Assisi ve Voticích". Jedná se o netradiční povídání o historii a současnosti. Půjde i o nahlédnutí do neprobádaných, nebo zapomenutých událostí s přesahem, co nám to vlastně v dnešní době má říci. Putovat budeme myslím celý rok. V současné koronavirové době to bude pro čtenáře aspoň něco jiného. Možná to bude také pro někoho inspirace, aby si zašel, až to bude možné, podívat na sochu prvního českého poustevníka sv. Ivana v životní velikosti od mistra Brokoffa. Touto cestou bych chtěl ještě jednou poděkovat panu Petru Kumštovi z Votic, který mne na toto ocenění nominoval.

Ze slavnostního předávání ocenění Blanický rytíř.Zdroj: Jana Špačková

Já už jsem důchodového věku a pro mne je to hlavní, s čím jsem chtěl hnout, splněno. Co bych přál především mladé generaci? Aby si vzali alespoň nějaký příklad od těch bývalých votických františkánů. Teď myslím na ten jeden uzlíček na jejich opásání, který znamená pokoru. Pokora je jinými slovy poslušnost. A ta tu chybí. Jde o poslušnost mladých k rodičům, k učitelům a obecně k autoritám. Ctnosti ztratily na významu, zdá se, že převládá zlo. V klášteře se také vyučovala moralistka. Tak bych přál, aby nové naplnění bývalého kláštera se stalo hlasatelem morálky a spolupracovalo se zdejší základní školou a středními školami z okolí. Nedaří se dle mého řádně a pravdivě učit, co se vlastně stalo za druhé světové války a následném období stalinismu. Mohla by s tím pohnout nová koncepce školství a místní vzpomínky pamětníků. Ve Voticích například byla pro veřejnost i školy připravena vzorová hodina dějepisu od pana Martina Tichého. Šlo v ní o období od vzniku republiky až po násilnou kolektivizaci zemědělství. Je potřeba připomínat nespravedlnosti, aby se nezapomnělo a situace se neopakovala.

Jiří Maršíček z Votic na Benešovsku.Zdroj: Deník / Michal Bílek