„Tak, jako mají Františkovy Lázně svého Františka, Kodaň malou mořskou vílu a Brusel Manneken Pise, zasloužil by si Týnec svého černého kocoura," vysvětluje Antonín Krch s tím, že artefakt by mohl na své obdivovatele čekat na soklu z typického místního materiálu, posázavské žuly.

Podobné typické sošky mají i další města a turistické doteky pro štěstí vytvářejí na jejich zoxidovaném povrchu vyleštěná, zlatá místa. Proč to tak v Týnci stále není, Antonín Krch tuší.

Především prý dosud neměl nikdo z města ochotu dílo, které by stálo podle velikosti možná desítky tisíc korun, prosazovat mezi investiční akce zařazené v rozpočtu.

„Proto černý kocour dál bloudí sklepením týneckého hradu," aktualizuje Antonín Krch prastarou legendu, kvůli jejímuž oprášení už sympatizanti zrodu mosazného či bronzového černého kocoura obdrželi od obroditelů mýtické hradní bytosti samolepky s anglickým textem – Return od legend black tomcat.

Legenda o černém týneckém kocourovi
Jak to vlastně v onom roce 1318 bylo? Spory se tenkrát řešily dohodou při osobních setkáních a při jednom z nich, ve Zlenicích, došlo k vraždě. Ze zločinu podezřelí Jan ze Zlenic, Zdeslav ze Šternberka, Beneš z Konopiště, Ctibor z Kožlí a Zdislav z Mrače se pak sešli na hradě Tejnici u pana Oldřicha a podrobili se tam vyšetřování pod dohledem královského kata Petra Ptáčka. Pánové byli zavedeni do temné mučírny, ve které svítily jenom dvě velké zelené oči. Když se rozkoukali, poznali, že uprostřed místnosti sedí na dřevěném špalku veliký černý kocour. Oldřich z Týnce tam pány zavedl, aby se přesvědčil, že mluvili při vyšetřování pravdu a vypátral zlenického vraha. Černý kocour měl prý kouzelnou moc a tomu, kdo se ho dotkne a nemluví přitom pravdu, zůstane na ruce černé znamení. Při odchodu všichni pohladili kocoura. Až na jednoho se všichni ušpinili. Zlenického vraha tížilo svědomí a raději se kocoura nedotkl. Jenže Kocour nebyl kouzelný, měl jen od sazí zašpiněný hřbet a ten, kdo měl svědomí čisté, se nemusel obávat černé šmouhy na dlani a zvíře bez obav pohladil. Zdroj: www.mestotynec.eu