Kliknutím zvětšíteRocková formace si své místo na slunci začala dobývat na přelomu let 1981 a 1982 a ti, co u toho byli tenkrát, hráč na klávesy a zpěvák Petr Dudík a kytarista a zpěvák Štěpán Kojan, jsou i současnými členy formace. Keks vznikl na základech rozpadlých, na pomezí Benešovska a Táborska oblíbených, skupin Báze a Beletrix. Zpočátku se z reprobeden ozývaly osvědčené hity kapel Deep Purple či Sweet.
Do povědomí širší veřejnosti, a to nejen na Benešovsku, se dostala kapela především s písní Libanon. Právě s ní vyhrála jedenáctý Festival politické písně Sokolov 1983, i když tuhle kapitolu historie souboru její členové příliš rádi nezmiňují.
ŠTĚPÁN KOJAN
Benešovský multiinstrumentalista se narodil v roce 1958 v Českých Budějovicích. Prvním nástrojem, na který se učil hrát, byla v osmi letech tahací harmonika. Na konzervatoři však vystudoval hru na trubku. Kvůli zdravotním potížím se zuby ale hru na tento žesťový nástroj dále nerozvíjel. Na kytaru se naučil sám. Hrál v kapelách Báze, Belatrix a nyní Keks. Píše hudbu, skládá texty. Na kontě jich má více než 400.
Mezi pozoruhodné úspěchy kapela řadí také vyprodaný velký sál pražské Lucerny při koncertu k 30. výročí založení.
O čtyři roky později si Keks jako předskokana vybrala, znovu pro koncert v Lucerně, britská legenda, kapela Smokie. Hráli jako předkapela Nazarethu i Suzi Quatro. Dalším skvělým počinem kapely bylo nedávné vystoupení v pražské Tipsport aréně s Jihočeskou filharmonií.
Úspěch přišel ruku v ruce s tím, jak šli členové kapely takzvaně do sebe. Formace začala tvořit a především abstinovat. V současnosti hraje Keks zhruba stokrát do roka. Na takovou šichtu se musejí muzikanti narození v šedesátých letech minulého století připravit a také trochu šetřit. Kapela Keks se už několik let drží kolem třicátého místa v anketě Český slavík.
Současný Keks, jehož logo, otisk ruky, vytvořil grafik a fotograf Lumír Kovář, rockový fanda a mimo jiného i autor loga kapel Lucie i Wanastovi Vjecy, tvoří Štěpán Kojan (kytara, zpěv), Petr Dudík, (klávesy, zpěv), Václav Šobíšek (baskytara), Václav Suchý (bicí, perkuse).
Dlouhovlasý a ledabyle rozevlátý frontman Keksu Štěpán Kojan brzy oslaví šedesátku. Energie a humoru má stále na rozdávání. Jakmile vstoupí na pódium, především fanynkám se tají dech. Usměvavý „týpek“ chrlí jeden ironický výrok za druhým a fanynky i fandové jsou spokojeni. Kapela si nehraje na velké hudebníky, ráda komunikuje s fanoušky.
36 let Keksu, Štěpáne Kojane. Jak to jde vydržet u jedné kapely a v hodně slušné formě?
Vydržet to jde. To musím říci předně. Člověk ale musí, jak stárne, korigovat svůj život. Je třeba měnit způsob života, už to není pořád jen taková zábavička. Je potřeba zdravá strava, spánek, abstinence.
Táhne vám na šedesát, jak se cítíte?
Ale jo, je to prima. Dokonce bych řekl, že teď se to ještě lepší. Pravdou je, že v neděli, po hudebním zápřahu, občas trochu bolí hlava z hluku a taky občas z kouře. Nestěžuju si, když je člověk spokojen a má muziku rád, co víc si přát?
V kapele se za ty roky mnoho personálních třesků nekonalo. Peskujete kolegy hodně?
Jakmile se kapela v něčem začne ztrácet, musí přijít reakce. Jakmile v kolotoči někdo poleví, začne tím vlastně partu trhat, to nejde. Musí se táhnout za jeden provaz, jiná cesta kupředu nevede.
Jak vznikl název Keks?
My jsme tehdy v začátcích už hráli, bavilo nás to a do muziky jsme byli zažraní. Jen ten název pořád nepřicházel. A už bylo nutno něco vymyslet. Zvukař tehdy přinesl nápad, že bychom se mohli jmenovat Keks. Proč ne, řekli jsme a název byl na světě.
Nechtěl jste za ty rok název změnit?
Ne. Spíše jsem chtěl mockrát skončit. Hlavně když byly zdravotní problémy nebo když se objevila ponorková nemoc, kdy parta byla na dně, nemohli jsme se ani vidět. To nebyly dobré časy. Jenže ono mnohdy stačí ty chvíle přežít a vyrovnat se s tím. Je to jako v životě, tyhle ponorky mohou být i v manželství, kde se to pak rozchází. Možná kdyby manželé ty chvíle překonali, fungovali by pak parádně dál.
Skupina Keks
Štěpán Kojan (kytara, zpěv)
Petr Dudík, (klávesy, zpěv)
Václav Šobíšek (baskytara)
Václav Suchý (bicí, perkuse)
Vy jste vystudoval konzervatoř a hru na trubku.
To jo, moc se mi to tehdy líbilo. Myslel jsem si, že budu hrát v orchestru a jezdit s ním po světě. Můj tehdejší učitel cestoval všude možně, byl i v Japonsku. Taky jsem o tom snil. Jenže to nevyšlo. S trubkou jsem se nikam nedostal.
Vaším nástrojem číslo jedna je kytara.
Jo jo. Mým životním nástrojem se stala kytara. Na ní jsem se trošku postupem doby zdokonalil. Když jsme hráli bigbít, rockovou muziku, bylo hraní hodně omezené. Teprve když jsem začal hrát sám, v cukrárně u pana Kotouče, zjistil jsem, že na kytaru vůbec nic neumím. Teprve tehdy jsem začal řešit rozdíl mezi elektrickou a akustickou kytarou. Až nyní mohu říci, že na akustické kytaře mám nějaký styl a že hra na ní vyzní. Ale nic se nesmí přehánět. Přehnané cvičení na kytaru může mít špatný vliv třeba na žíly.
Šedesátka na krku, přesto, máte nějaký hudební vzor?
Nejméně jeden vzor určitě mám. Bylo jich sice v mém životě podstatně více, ale jak se člověk vyvíjí a mění styl, samozřejmě se pak mění i jeho vzory. Dnes hraju třeba i písničky, které mi úplně nesedí, ale lidé je chtějí slyšet, tak jim je zahraju. Neodmítám přání lidí, snažím se jim vyhovět. Vždyť já hraju pro lidi. Kdyby byl prázdný sál, mohl bych zůstat doma a s nohama na stole si drnkat jen pro své blízké. Já ale miluju ty chvíli, kdy vidím, že kolem nás je živo, že naše muzika lidi oslovuje. To je prostě nádherný pocit. Nikdy mne to neomrzí.
A ten váš vzor je tedy kdopak?
Přiznám se, že nejraději mám Mike Oldfielda. Poslech jeho muziky byl pro mě největším přínosem. Má vynikající prstovou techniku s elektrickou i akustickou kytarou. Z našich muzikantů mám hodně rád Jarka Nohavicu, i když na kytaru tak dobře jako Karel Plíhal neumí. Hraje takovým pionýrským způsobem, ale jako celek to působí úžasně. Proto dokáže naplnit i velké sály. Je to velká osobnost a navíc umí i mluvit. Jeho koncerty se mi vždycky líbily.
Kdy se domníváte, že bylo vaše nejslavnější období?
Já myslím, že nejlepší je to teď.
V čem?
Ve všem. Tak nějak jsme se semkli, zdraví nám docela slouží. A je znát ta naše abstinence, na pódiu nepůsobíme, jako kdybychom byli sťatí. A taky máme dobrého manažera. Podařilo se nám hrát s mnoha světovými kapelami - zvládli jsme hrát se symfonickým orchestrem, s Nazareth, Suzi Quatro, třikrát se Smokie. Když nás chtějí, říkám si, že asi nejsme problémová kapela a nějak je naše muzika oslovila. Funguje to.
Bylo cítit tak, jak se měnily nálady ve společnosti, že se měnila návštěvnost?
Myslím, že jedeme pořád ve stejných kolejích. Dříve to bylo ale tak, že my jsme hráli a lidé tančili, nebo byli otočení a bavili se spolu, popíjeli. Byli jsme pro ně jen taková kulisa. Pro ně bylo důležité, že jim někdo hraje. A pro nás bylo důležité, že hrajeme někomu. A že můžeme hrát. Teď se lidi dívají, poslouchají, snad nás někdy i hypnotizují. Já ani nevím z jeviště, co si dole myslí. Nahoře totiž bývá často příšerné horko, dusno, nedýchatelno. Ale je cítit, že tam dole je úžasně. Prostě dnes lidé více poslouchají, dříve bylo často jedno, kdo tam hraje. Hlavně aby bylo dobrý pivo.
Určitě to jsou hezké okamžiky, když vyjdete na pódium, vidíte zaplněný sál, nádvoří. A když vidíte, jak si vaše písničky lidé zpívají, znají vaše texty. Texty kapely z malého okresního města Benešova.
Vždycky jsem měl obavy, když jsme jeli daleko od Benešova, zda lidé vezmou naše texty a jestli je alespoň někdo bude znát. Znají je. Navíc v dnešní době internetu se vše rychle sdílí, šíří. Poslechnout si lze takřka okamžitě cokoliv. Našich fanoušků přibývá. Nejsme televizní tváře, nejsme mediálně propíraní, žádné skandály, v rádiu nás zaslechnete jen tu a tam. Přesto naše písně lidé znají.
Kdy je vám s muzikou fajn?
Pro mne jsou parádní chvíle, když se hraje a já se do toho vžiju, položím, přestanu vnímat okolní svět a tam uvnitř cítím, že je to nepopsatelná euforie. To je hlavní síla toho, co cítím. Muzika je můj život.
Měli jste za minulého režimu problémy?
Víte, že ani ne. My jsme vyhráli nějakou soutěž a nechali nás hrát. Když se jim něco nelíbilo, pohrozili nám Ty, ty, ty! a byl zase klid.
Stojíte na prahu šedesátky. Zažil jste toho v životě dost. Stále se ještě honíte za něčím? Za penězi? Za slávou?
Teď už se za ničím nehoním. Netlačím na pilu, jsem spokojený. Hráli jsme se Suzi Quatro, se Smokie, vyprodali Lucernu, zaplnili Tipsport Arenu. To jsou okamžiky, které se nedají plánovat. A vždy jsem si myslel, že je to konečná. A jestli bude něco dál, něco dalšího, tak to je pro mne, pro nás všechny obrovská prémie. Nadstandard. Teď nás čeká několik zajímavých štací: 23. června hrajeme v Třeboni s Jihočeskou filharmonií, 11. srpna na hradě Loket s Nazareth, 19. srpna v Příbrami s The Tap Tap a Jaroslavem Uhlířem, 1. října ve Svojšicích u Přelouče s Alphaville, Balage bandem a The Tap Tap. A taky 22. října v pražské Lucerně s kapelou Sweet. To bude síla! Další nadstandardy přicházejí.
Takže žijete nádherný život.
Přes všechny pochyby je tenhle život úžasný. Hlavní je, aby nás někde nepíchalo a něco nás nebolelo. Už jsem to v rozhovoru řekl, ale musím to zopakovat: Když si představím, že regionální kapela, mediálně málo známá, vyprodala Lucernu, co bych si měl přát víc? Není to nádhera?
Pošťák
Tak se pojďte flákat na pár chvil
Abych taky věděl, že jsem živ
Sakramentská práce, málem abych byl zrádce
Já chci jen říct, že jsem jednou žil
Ještě žádnej pošťák nezbohat
To by musel starým lidem lhát
Na to nemám sílu, mám doma malou vílu
Tu musím mít až do konce rád
Jednou bych se taky mohl splést
Místo tý mý víly jinou vést
Odpouští se bláznům, no já mám ale štěstí
Jednou bych se taky mohl splést
Proč holky pláčou
Když v očích slzy se lesknou
Asi nám do nich spadnul brouk
Nebo nám možná jen tak zvlhnou
Když náhodou nám do nich vítr fouk
Taky se klidně může stát
Když naměkko je někdo z nás
A holkám často se to stává
Když se svým trápením jdou každou noc spát
Teď už vím, že žádná nechce říct
Že těch důvodů je víc
Proč holky pláčou
Každá ví, že málokomu z nás
Nepřeběhne po zádech mráz
Když holky pláčou
Teď už vím, že žádná nechce říct
Že těch důvodů je víc
Myslím, že není zač se stydět
Těch důvodů může být víc
Co není, nemůžeme vidět
Ale můžeme si bez problémů klidně žít
Teď už vím, že žádná nechce říct
Že těch důvodů je víc
Proč holky pláčou
Každá ví, že málokomu z nás
Nepřeběhne po zádech mráz
Když holky pláčou
Teď už vím, že žádná nechce říct
Že těch důvodů je víc
Černý oči
Nic mi nevadí tak jako tvůj pláč
Jinak dá se říct, že pevný nervy máš
Černý oči máš v barvě ukrytý
Takhle jsou tvý čistý slzy dobře ukrytý
Jinak chodíš bez, to pro kluky je trest
A co když potom začne padat silný déšť
Stále podléháš módě extrémů
Co ti jenom déšť natropí problémů
Krásný černý oči máš
Ale jenom když se usmíváš
Když pak začneš svou
Tvý tváře černý jsou
Nebo když padá déšť
Nic mi nevadí tak jako tvůj pláč
Jinak dá se říct, že pevný nervy máš
Jinak chodíš bez, to pro kluky je trest
A co když potom začne padat silný déšť
Krásný černý oči máš
Ale jenom když se usmíváš
Když pak začneš svou
Tvý tváře černý jsou
Nebo když padá déšť
Krásný černý oči máš
Ale jenom když se usmíváš
Když pak začneš svou
Tvý tváře černý jsou
Nebo když padá déšť
Krásný černý oči máš
Ale jenom když se usmíváš
Když pak začneš svou
Tvý tváře černý jsou
Nebo když padá déšť
34
Čtenář reportér
Dům a zahrada
Kafe
Kondice
iReceptář
Celebrity
TN.cz
