Není náhoda, že myšlenka přátel oprášit tradici ochotnického divadla, se zrodila v tzv. horní Hospodě pod Blaníkem. Vztah k divadlu obecně je tu řekněme nadstandardní. Vždyť právě zde odehrál svoje představení spolek Matěje Kopeckého již na začátku 19. století.

V louňovické kronice si můžeme o této velké kulturní události přečíst díky regionálnímu historikovi A. N. Vlasákovi a kronikáři Janu Dražanovi: S principálem pendlovala krajem i jeho žena, divadelní orchestr, řada pomocníků a nezbytná hospodářská zvířata. Majetek ochotníků se skládal převážně z velkého vozu a chudých dekorací, schovaných pod plachtou, z beden s loutkami a šatny. Vše držela pohromadě prkna, která sloužila jako jeviště.

O příjezdu loutkoherců do Louňovic věděl každý – i proto, že Matěj Kopecký dobře rozuměl reklamě. Členové souboru vzali bubny a trumpety, principál vytvořil několik cedulí, různě barevných podle druhu představení, a rázem celé okolí vědělo, že se večer bude v hospodě konat velká sláva. Místnost pro hraní byla v hostinci na Adamovsku čp. 9 (dnes Hospoda pod Blaníkem). Do setmění nezbylo v hledišti jediné místečko.

Nezažili tu větší událost než příjezd divadla! I proto, že Matěj Kopecký pro Louňovice napsal vlastenecko-rytířskou hru „Zdeněk ze Zásmuku se svými tovaryši" aneb „Rytíři v blanickém vrchu zakletí". Tato hra se stala předlohou pro pověst o blanických rytířích, z které kraj žije dodnes.

První ochotníky v Louňovicích dal dohromady pod dojmy z Kopeckého představení zdejší kantor Kapek v první půli 19. století. Dlouho bylo možno vystupovat jen na dvoře pivovaru. Divadlo se zpěvy a vlasteneckou tematikou ale dopadlo velice dobře i přesto, že kulisy a oponu vytvořili Louňovičtí z prostěradel a praporů.

Další záznam o ochotnickém divadle pod Blaníkem pochází až z let 1919–1920. Ochotníci pod vedením Adalberta Čeňka, arcibiskupského zahradníka z Louňovic, nacvičovali a hráli divadlo v hostinci u Stojánků na provizorním jevišti.

V roce 1921 byl v obci založen Sokol. Zabýval se tělovýchovnou i kulturní činností a během pozemkové reformy odkoupil arcibiskupský zámek na náměstí; sokolové ho upravili pro divadlo, v němž také hrávali. Brzy se rozhodli i louňovičtí hasiči odehrát pár představení. V hostinci „U Němečků" hráli spíše dramatické hry, zatímco sokolové zapojili i avantgardu. Druhá světová válka ovšem činnost obou souborů přerušila.

Hned po válce v roce 1945 byly oba spolky obnoveny. Připojila se i mládež.

„Na ochotnickém divadle je krásné především to, jak různorodé lidi v něm potkáte," vzpomínala bývalá učitelka Základní školy v Louňovicích a bývalá členka sokolského ochotnického spolku Hana Dittrichová.

Činnost ochotníků trvala přerušovaně několik let a nadobro skončila v roce 1988 uvedením pohádek pro děti. V roce 1958 odehráli nezapomenutelnou divadelní hru Lucerna. Nacvičování a plánování se účastnilo mnoho obyvatel Podblanicka. Režie se ujal učitel základní školy a řada herců vzešla z profesorského sboru nebo z řad žáků.

„Mezi námi ale byl i prodavač, dělník, hostinský, listonoška, malíř nebo policista. Všichni jsme si byli blízcí, dobře jsme se znali. Zkoušky jsme měli totiž dvakrát týdně, většinou večer. Společně jsme vytvářeli kulisy. Zažili jsme plno skvělých zážitků a užili plno legrace," usmívala se během povídání paní Dittrichová.

Plán hrát v Louňovicích pod Blaníkem znovu ochotnické divadlo napadl šestici přátel u piva náhodou na místě, kde dříve stálo jeviště Matěje Kopeckého.

„Ta myšlenka vznikla nejdříve ze srandy. Domlouvali jsme to nakonec skoro pět let. V roce 2001, kdy se nápad objevil, některé z nás čekala maturita. I proto jsme teprve v roce 2006 odehráli první hru Záskok z repertoáru Divadla Járy Cimrmana," shrnul začátky nynějšího podblanického divadla jeden ze zakládajících členů Vít Bartoš.

Všechny hry, které spolek od svého vzniku odehrál, jsou komediálního duchu. Zatím se parta ochotníků soustředila především na cimrmanovce, odehrála ale také hru Dívčí válka od F. R. Čecha, kde se poprvé představení účastnily i louňovické slečny. Režii her si dnes už dělají divadelníci sami, v začátcích je ale provázela Andrea Stejskalová. Sami si také organizují divadelní zkoušky včetně těch tzv. oprašovacích.

„Někdy se stalo, že jsme se všichni náhodou sešli v hospodě, a teprve tam jsem se dozvěděl, že byla divadelní zkouška. Tak se pohádáme, ale většinou si užijeme hodně zábavy," řekl Pavel Hradecký s tím, že i přesto mají vždy za zády nejaktivnější členy, kteří celou partu dávají dohromady.

Připravit vše potřebné, aby se mohlo hrát, není nic lehkého. Proto bývají rozestupy mezi jednotlivými vystoupeními třeba i dva roky. Před vrcholem své divadelní činnosti – představením Blaník – se zapotili nejvíce. Hrálo se v přírodě pod bájnou horou a kluci museli používat dokonce mikrofony. Jeviště a kulisy stavěli dva dny, vypomáhal i traktor. Většina kulis, vytvořených Petrou Matouškovou, byla po představení uschována v zámku, kde čekají na další využití.

Blaníci aktuálně připravují již přes rok novou divadelní hru z francouzského prostředí. Kulisy i kostýmy si tentokrát divadelníci shánějí sami, bez pomoci nikoho dalšího. Aby divadelní hru mohla být předvedena veřejnosti, musí divadelní spolek sáhnout hlouběji do kapsy. Na celou přípravu je potřeba kolem třiceti až čtyřiceti tisíc. Většinu financí mají ochotníci schované ze vstupného z předešlých her.

Představení o osmi hercích se jmenuje Na správné adrese a vypráví o čtyřech ženách a čtyřech mužích, takže na jevišti uvidí příchozí opět i hostující dívky. O divadelním umu blanických ochotníků se mohou zájemci přesvědčit ke konci letošního roku. V zámeckém sále v Louňovicích pod Blaníkem bude hra představena 27. prosince.